George ChuvaloPRAHA – Rok 2017 se nesl ve znamení mini-seriálu věnovaného těm nejlepším trenérům boxerské historie. Letos jsme se zaměřili na legendy šestnácti provazů. Tentokrát je řada na jednom z nejtvrdších a nejodolnějších mužů historie – Kanaďanu Georgi Chuvalovi.

George Chuvalo se narodil 12. září 1937 v kanadském Toronto coby Jure Čuvalo do rodiny chorvatských imigrantů, kteří stejně jako ostatní hledali v Severní Americe lepší život.

DALŠÍ PROFILY LEGEND:

• Archie Moore: od krádeží a vězení až k postu legendy a soubojům s Marcianem a Alim
• Carlos Monzón: bohém, který mlátil soupeře v ringu stejně jako své partnerky
• Brendan Ingle: zásadový, hrdý. Vypiplal Hameda, jehož zradu nestrávil dodnes
• George Francis: pomáhal černým boxerům, bojoval na ulici a ze žalu po ženě se oběsil
• Tommy Brooks, ten, který trénoval legendy: Kouč je jen tak dobrý, jako jeho boxer

Mladý George začal s boxem poměrně brzy a během krátké doby se dokázal dostat do povědomí kanadského amatérského boxu. V roce 1955 se stal ve své zemi šampionem těžké váhy a byl horkým adeptem na olympijské hry, které se měly konat o rok později v australském Melbourne.

Chuvalo se však rozhodl o krok vpřed a namísto boje o medaile pod pěti kruhy dal přednost profesionální kariéře. Krátké působení v amatérech ukončil bez porážky s 16 vítěznými boji.

A tu začal náramně. Hned první večer mezi profesionály se zúčastnil v Torontu pyramidy debutujících místních talentů. Všechny své soupeře ukončil před limitem. Neskutečný rozjezd ještě úchvatnější kariéry. Do toho mu pomáhal mimo jiné i legendární Rocky Marciano, který se přitom trénování boxerů jinak příliš nevěnoval. U Chuvala, se kterým se spřátelil, ale udělal výjimku.

Během dvou let kariéry už byl kanadským šampionem také mezi profesionály. A přestože o pás hned při druhé obhajobě přišel, dokázal jej ještě několikrát získat zpět do svého držení. Dohromady byl mistrem své země pětkrát.

Prvním „Big Name“ jeho kariéry se stal v roce 1964 Zora Folley, se kterým prohrál v deseti kolech na body. O rok později jej čekal ve slavné Madison Square Garden legendární Floyd Patterson. Souboj vypsaný na dvanáct kol prohrál těsně 0-3 na body, poprvé mu ale patřilo ocenění „Zápas roku“.

Velká chvíle a šance získat titul světového šampiona – organizace WBA – přišla o pár měsíců později. Chuvalo ale svoji velkou noc proti podceňovanému Erniemu Terrellovi na domácí půdě v Torontu nezvládl podle svých představ a po patnácti kolech prohrál bodově u všech tří rozhodčích.

„Poženu to výše, klidně až k Nejvyššímu soudu. Mohu očekávat nepřízeň bodových kdekoliv, ale ne na své půdě před svými fanoušky,“ vztekal se tehdy osmadvacetiletý Kanaďan, který se po duelu na 45 minut zavřel do šatny, kde dle dostupných informací řval na svého trenéra Bernieho Glickmana a manažera Irvinga Ungermana. Horká balkánská krev se v něm pořádně vařila.

„Nevím, proč mě všichni podceňují a smějí se mi, že jsem boxer a hudebník,“ řekl ještě před duelem Terrell, který vlastnil studio a který byl pro mnohé jen papírovým šampionem zahřívající pás Muhammadu Alimu. Tomu ostatně pás skutečně v roce 1967 „odevzdal“, prohrál s ním ovšem v patnácti kolech se ctí na body.

O rok dříve narazil na stejného rivala také Chuvalo. A stal se nesmrtelným, byť s ním v patnácti kolech prohrál.

„Pokoušeli jsme se zabít jeden druhého a po takové zkušenosti, chtě nechtě, začnete cítit ke svému soupeři jisté sympatie. Bojovali jsme proti sobě sedmadvacet kol a poté se z nás stali velmi dobří přátelé. Často jsme si volali, byl to skvělý chlap a byl to můj přítel stejně jako já byl jeho. Jeho smrt mě velmi zasáhla,” vzpomínal na Aliho v roce 2016 Chuvalo pro tisk v rodném Torontu.

Sám Ali označil Chuvala za nejtvrdšího boxera, kterého kdy mezi šestnácti provazy potkal. Tuto poklonu mu vysekl už po prvním setkání právě v roce 1966 (podruhé se utkali v roce 1972). Zajímavostí budiž, že souboj v roce 1966 se konal krátce poté, co Ali odmítl vstoupit do armády, ten druhý pak byl pro legendu prvním o titul po návratu a prohře s Frazierem.

A ještě jedna zajímavost – duel Chuvalo vs. Ali I. byl prvním, o který se staral coby promotér Bob Arum, díky kterému vydělal Ali 90 tisíc dolarů a Chuvalo 35 tisíc. „40 tisíc, které mi zůstali, jsem dal na svoji kreditku, kde jsem byl ve velkém dluhu. Před tím zápasem jsem objel celou Severní Ameriku, Ali chtěl Terrella, ten ale ze zápasu vycouval. Chuvalo byl jediný, kdo na něj byl ochotný sedmnáct dní před termínem kývnout,“ vzpomínal na duel slavný promotér.

Muhammad Ali a George Chuvalo

Kromě bojovného srdce je legendární Kanaďan ceněný také pro svoji odolnost. Za celou amatérskou či profesionální kariéru se ani jedinkrát neocitl na podlaze ringu a nebyl počítán.

A to strávil mezi profesionály neskutečných 22 let, během kterých vybojoval 93 zápasů. Vedle Aliho a Pattersona se utkal také s Oscarem Bonavenou, Busterem Mathisem, Jerrym Quarrym, kterého slavně knockoutoval v roce 1969, Jimmym Ellisem a také Joem Frazierem a Georgem Foremanem.

Ti ho jako jediný dokázali porazit před limitem. Ovšem opět bez jediného počítání. Frazier zlomil Chuvalovi nadočnicový oblouk, téměř mu vrazil oko do hlavy, přesto jej neposlal k zemi. Kanaďan se podrobil plastice, po které by normální smrtelník byl rád, že vidí. On pokračoval v kariéře dál, aby mu Foreman oko opět zdevastoval.

Možná i proto zápas nakonec ukončil vstupem do ringu Chuvalův manažer Ungerman, který dal pokyn k zastavení neméně slavnému Arthuru Mercantemu. Kanaďan ale opět ukázal svoji odolnost a snížení práh bolesti, když odmítl po duelu balíček s ledem se slovy: „A to je co?“

Duelem vydělal 50 tisíc dolarů + 30 tisíc z prodeje ze vstupného, tehdy teprve začínající Foreman na 17 tisíc dolarů a 22 tisíc z prodeje vstupenek.

Chuvalo ukončil kariéru v prosinci roku 1978, tři měsíce po 41. narozeninách tříkolovou demolicí krajana Georgeho Jeromeho. Jeho finální bilance? 73 výher, 64 KO, osmnáct porážek a dvě remízy.

Na rozdíl od mnoha dalších boxerů se Chuvalo po konci kariéry nestal trenérem nadějných mladých boxerů, ale zamířil na stříbrném plátna. Zahrál si v několika reklamách, seriálech a filmech, přičemž v největší roli se předvedl vedle Jeffa Goldbluma ve slavném snímku „Moucha“.

Jestliže v ringu se mu dařilo, v osobním životě to měl náročnější. Tři z jeho čtyř synů – Jessie, Georgie a Steven – se stali závislí na heroinu. V roce 1985 spáchal Jesse sebevraždu, Georgieho našli předávkovaného o osm let později.

Nedlouho poté přišel Chuvalo i o milovanou ženu Lynn, která také spáchala sebevraždu. V roce 1996 se předávkoval drogami i Steven, tehdy mu byla po boku jeho druhá žena Joanne (bývalá spolupracovnice Lynn), se kterou je dodnes.

Nebyla to však poslední rána. V pouhých třiceti letech zemřela i jeho milovaná vnučka. Sám Chuvalo přiznával, že během celých 90. let minulého století uvažoval také o sebevraždě. Zvláště poté, co se dostal do finančních potíží. Hrozící bankrot ale dokázal odvrátit.

„Život je těžký a plný zkoušek. Naštěstí mám ještě dvě děti, jednoho syna a jednu dceru,” komentoval smutně Chuvalo po smrti vnučky.

O pár let později si již toto nejspíše neříkal. Ve chvílích, kdy začal bojoval s počátečními stadii demence, dostaly se jeho děti do sporu s Joanne. Důvod? Majetek a peníze, se kterými údajně Joanne nakládá ve svůj prospěch. Chuvalovy děti chtěly po soudech rozvod, celý případ se stále řeší.

„Jsem z toho hodně smutný. Nejsem z kamene,“ pronesl před rokem na oslavě svých 80. narozenin (dorazili například Donovan Bailey či Don Cherry). Děti na ní chyběly, Joanne je drží mimo kontakt s otcem.

Během posledních třiceti let zažil ale Chuvalo i pár příjemných chvil. V roce 1990 byl uveden do Kanadské sportovní síně slávy a o pět let později také do té boxerské. V roce 2011 byla odhalena v Sarajevu socha na jeho počest. ESPN jej zařadila na 4. místo v žebříčku nejodolnějších boxerů všech dob.

O životě Chuvala vyšla v roce 2014 také kniha s názvem „Chuvalo: život bojovníka“.

• < Předchozí
• Další >