KOMENTÁŘ Joshua ještě mouchy má. Strojem hromadného ničení ale už je

Zveřejněno 17. 12. 2015 16:13
Napsal Antonín Vavrda
Zobrazeno: 5128

Anthony JoshuaPRAHA – Poslední víkend přinesl fanouškům profesionálního boxu opravdu žně. Proto nemůže chybět ani tradiční redakční komentář, ve kterém se pokusíme zhodnotit to nejzajímavější.

Royi Jonesi Jr., prosím už skonči!

Jeho slavný klip „Can't be Touched“ startuje takto: „Can't be touched, Can't be stopped, Can't be moved, Can't be rocked, Can't be shook, We hard...“ (Nedotknutelný, nezastavitelný, nepřemístitelný, neotřesitelný, neochvějný, tvrdí...“)! Jenže Roy Jones Jr. Jako kdyby si neuvědomil, že už mu není dvacet a ani třicet. Že už není tím géniem, který byl považován svého času za nejlepšího boxera planety. Zcela oprávněně.

Jenže už drtivá porážka s Antoniem Tarverem touto gloriolou tvrdě otřásla. A to se psal rok 2004, kdy Jonesi bylo pětatřiceti let. Od té doby přišly KO od Johnsona, Greena a Lebeděva. Všichni pokáceli americkou legendu jako starý strom a ten pokaždé padal k zemi v bezvědomí a tvrdě na hlavu.

Po čtyřech letech přišel opět relativně kvalitní soupeř. Enzo Maccarinelli! Výsledek? Jones šel k zemi stejně jako v předchozích případech. Navíc ve čtyřech kolech toho proti ex-mistru světa v křížové váze ukázal pramálo. De facto nic. Ne, nesouhlasím s konci na vrcholu – proč končit, když jsem na vrcholu – ale tohle už je příliš. A zcela upřímně: Jonesi jde v tuto chvíli i o holé zdraví!

Opravdu si nemyslím, že by musel riskovat trvalé následky, nebo dokonce smrt kvůli penězům, hamižnosti Vladimir Chrjunova (i své) a naprosto nereálnému snu: zisku pásu mistra světa v křížové váze jedné z top organizací. I sám Jones musí vidět a vědět, že na něj prostě může nyní dosáhnout, jen kdyby si jej zaplatil. V ringu a v regulérním zápase nikoliv. Kdokoliv z elitní padesátky této divize jej totiž zbije jako psa.

Myslím, že jediný muž, který získat světový titul ve střední i těžké váze, toto nemá zapotřebí! A snad to jemu i lidem kolem něj po sobotě dojde. Opravdu nerad bych někdy v blízké budoucnosti psal jeho nekrolog.

Seznam kandidátů na zápas roku přibývá

Opravte mne, jestli se pletu, ale poslední dva týdny dle mého nabízejí neskutečně parádní bitvy! V tom minulém jsme začali sestavovat seznam na tradiční to ankety – zápas, boxer, knockout atd. roku, jenže ten se nyní pořádně rozšířil. O tomto víkendu jsem viděl asi dvacítku zápasů, pět z nich odkomentoval a nemůžu si pomoct: všechny stály za to!

Na vrchol bych zařadil duely Nonita Donaireho s Cesarem Juarezem, Tonyho Bellewa s Mateuszem Masternakem, Pedra Campy s Aaronem Herrerou a Omara Figueroy s Antoniem DeMarkem. Ona i taková bitva „tloušťíků“ Chrise Arreoly s Travisem Kauffmanem – který mne osobně opravdu mile překvapil po všech stránkách – stála za to.

A to jen seznam soubojů, které končily na body. Parádní byly ale i ty, které netrvaly všechna vypsaná kola. Sečteno, podtrženo, o tomto víkendu jsem se skutečně u televizních obrazovek bavil špičkovým boxem, kdy mi často tak nějak bylo i jedno, jak ten který zápas skončí.

Usyk opět slaví. Ale...

Zcela úmyslně jsem vynechal v předchozím seznamu bez povšimnutí dva duely, které bych rád rozebral trochu podrobněji. Ukrajinec Alexander Usyk je mnohými vzýván jako další Evander Holyfield a David Haye, tedy muž, který postupně ovládne křížovou i těžkou váhu. A pokud se najdou tací, kteří zvedají varovně prst u Joshuy a spol., musím totéž udělat i u něj.

K britskému obru se ještě dostanu a vím, že není všechno růžové, jak se kolem něj snaží všichni udělat, moc se mi ale líbila jedna věta: „Nemám problém se postavit komukoliv, je třeba si ale uvědomit, že ti kluci kolem mne si budují kariéry osm, deset let. To, co mi chybí, jsou ZKUŠENOSTI!“

Už jistý Vasil Lomačenko ukázal pravdivost těchto slov a pro Usyka by měl být jeho velký kamarád a bývalý tréninkový parťák varováním. A když ne on, tak třeba takový Číňan Cou Š'-iming. Ukrajinský levoruký zabiják prostě stále až moc boxuje coby amatér. Příliš mnohu poskoků a pohybu navíc na nohou, práce rukama, lehké údery, „nežnosti“.

Usyk je neskutečně přesný, ale se soupeři si až moc hraje. Je třeba si ale uvědomit, že křížová a těžká váha nejsou pérová a jim podobné. To, co je krásné u Lomačenka, prostě nebude tak úplně fungovat u stokilových chlapů. Chci tím říct, že ve chvíli, kdy narazí na tvrdého, odolného a trochu pohyblivějšího drobečka, který nebude mít váhu vyžranou v mekáči a který na něj bude vyvíjet i úderový tlak, sem tam udělá nějaký ten faul, klinč a podobně, může nastat problém.

Bijec z Kyjeva, který v amatérském ringu zbil Beterbijeva, Russa a ve WSB si poradil Madžidovem, či přemožitelem jistého Joshuy – Nistorem, je obrovským talentem, elegánem a šikulou, do elity profesionálního ringu a duelů s Lebeděvem, Drozdem, Huckem i Glowackim ale dle mého musí ještě pár zápasů dozrát. I když mu je 28, pořád podle mne není kam spěchat.

Joshua je monstrum! Pořád ale má na čem pracovat

Podobně zdvižený prst visí i už v předchozích odstavcích zmíněném Anthonym Joshuovi, který ale už má toho za sebou v profiringu přece jen o něco více a jeho styl je přece jen pro tento styl boxu lepší. Alespoň zatím.

Jeho zápas s Dillianem Whytem jsem si užil a viděl už vícekrát. A stálo to za to. De facto žádné klinče, v prvních třech kolech ďábelské tempo a obrovská úderová kadence z obou stran, poté lehké zvolnění (pochopení, že to může být delší záležitost) a vše zakončené drtivým knockoutem.

Opravdu si lze pro zápas těžkých vah přát něco více? Opravdu si někdo nevzpomněl na tolik vzývané duely staré 20 a více let, které nám v posledních letech připomněli pouze pánové Mike Perez s Magomedem Abdusalamovem v tolik známé bitvě se smutným pokračováním?

Oba – jak Joshua, tak i Whyte – ukázaly krásu těžké váhy, to, proč ji všichni tak milují a vždy milovali, i když v posledním desetiletý hrají prim nižší váhy. Dva více jak metrákoví obři se do sebe zaklesli a rozdávali si tvrdé údery. Oba „zahulili“, oba se z toho ale dostali, oba předvedli obrovskou vůli vyhrát a bojovnost, nechyběly emoce, prostě nic.

Že někomu chyběl pohyb, rychlost nohou tolik známá ze zápasů Vladimira Klička a neustálá práce přední rukou? Mě ne. Každý boxer je jiný, každý má svůj styl. Riddick Bowe také nebyl žádný tanečník, svým způsobem ani Lennox Lewis a další. Troufám si tvrdit, že kdyby stáli proti někomu jinému, také by boxovali jinak. A ostatně na to jsem v budoucnu nejen u Joshuy moc zvědavý.

Zda třeba bude schopen chytit takového Davida Hayeho, Tysona Furyho, Deontaye Wildera, zda posledně jmenovaného zvládne přebít, nebo umlátit Alexandra Povětkina. Podle mne na to předpoklady má. Obrovské. Že „zahulil“? No a co?! Šel k zemi? Nevěděl si s tím rady? Nikoliv, naopak, poučil se, nechodil už do tak dlouhých kombinací. Zároveň i poté si tam střihli s Whytem několik vstřícných úderů a byl to vždy vyzývatel, který udělal krok zpět, nebo do strany.

Pokud si zvládne Joshua rozložit síly a stupňovat tempo, není dle mého před ním moc úniku. Hayeho pokud trefí, tak ho přizabije, a stejně tak by zvládl dle mého uštvat i Furyho s Wilderem (pokud by ti na něj nepoužili klinčovací taktiku). Co se týče síly úderů a odolnosti, tak je na tom dle mého lépe, než oba. A Povětkin? Osobně by mě tento zápas strašně moc zajímal, možná i více, než s předchozí trojicí.

Pokud se člověk zaměří na Joshuovu dynamiku, to, jak pracuje s tělem a švihem, tak mu lze opravdu těžko něco vytknout. Jeho pěsti jsou dokonalými buchary. Prostě svých dispozic využívá dokonale, tam opravdu nelze nic moc vytknout. Snad jen v obraně a práci jabu je na čem pracovat, na druhou stranu, pokud mu sedí boj na střední i kratší vzdálenost, proč ne?!

Ono koneckonců 198 centimetrů už dneska není ve špičce supertíhy takovým extrémem. Těch čtyři, pět centimetrů nahoru, dolů zas takovou roli nehraje. A právě fakt, že on – na rozdíl od jiných podobně vysokých boxerů – umí boxovat na kratší vzdálenost, umí se na ni dostat, je paradoxně nyní jeho výhodou. Toť chvalozpěvy na Joshuovy boxerské dovednosti.

Co se týče toho ostatního – chování mimo ring i v něm. Nešlo si nevšimnout, že to byl on, kdo ve druhém kole Whyteho slovně provokoval. Stejně tak toho, že i když si před sedmým kolem plácli (poprvé v zápase!), po konci ještě v ringu prohlásil, že ten si jeho respekt nezískal. Těžko říct, zda v tom zahrály emoce i fakt, že mu soupeř nepogratuloval a zmizel.

Tolikrát omílanou kontroverzi z konce prvního kola jsem si pouštěl vícekrát, přistál tam jeden úder po stopu od Whyteho, dva od Joshuy. Bylo tam i podcenění od ringového, stál relativně daleko (měl čekat emoce). To, že Whyte do něj dvakrát poté vrazil, je neomluvitelné. Že se chtěl dostat na Joshuu? To není omluva. Že ten se mu smál? Také ne, navíc úsměv na jeho rtech přišel až poté, co Whyte promáchl u provazů ten pokus o obří capák (mimochodem, kdyby ho trefil, diskvalifikace by prostě přijít musela!).

Box nejsou šachy, přesto pravidla má, rána navíc uletěl může, ale aby někomu takto vystříkly nervy, to už bohužel dle mého ne. Oba ve vzájemném souboji ukázali, že umí být zlí. Na druhou stranu: v předchozích případech zároveň předvedli, že respekt k soupeřům mají. Až další duely nám proto ukáží, zda má Joshua chování šampiona, nebo je to obyčejný pokrytec, který mluví dle nacvičené šablony od svých PR poradců, ale uvnitř je to grázl s chováním obyvatele nápravného zařízení.

Pokud by se potvrdila druhá varianta (pořád si ale myslím, že tak tomu není), tak tím ale každopádně nahraje milovníkům svého rivala Tysona Furyho. Ten totiž sice nemluví podle žádné šablony, jenže tím prezentuje jen sám sebe, čistě, tak jak to cítí! A jak už jsem psal minule: Mě se prostě a jednoduše takové chování líbí! A myslím, že nejsem jediný, kdo Furyho otevřenost oceňuje.

Tak, či onak, se myslím máme v dalších měsících v těžké váze nač těšit. Těch dravců kolem sesazeného krále, jenž se už stejně maximálně vyhoupne na trůn proto, aby ukázal, že jeho nedávná porážka byla omylem, ke kterému dojde maximálně jednou za deset let, aby poté odešel do důchodu, je totiž skutečně více než dost!