Profiboxing.cz



KOMENTÁŘ O nemocném King Kongovi, krádeži za bílého dne i bojovném Leem

  • Zveřejněno 23. 12. 2015 16:30
  • Napsal Antonín Vavrda
  • Zobrazeno: 5071

Luis OrtizLuis OrtizPRAHA – Poslední pořádně našlapaný víkend zažili fanoušci nejen profesionálního, ale také amatérského boxu jak v zámoří, tak v Evropě a také v Česku. Pojďme si nyní všechno podstatné shrnout v posledním předvánočním a vlastně i letošním komentáři.

King Kong zbil Jenningse. Chřipce navzdory

Nemám problém to přiznat. Šestatřicetiletý Ortiz mne svým výkonem proti Jenningsovi překvapil. Mile překvapil. Upřímně – dosavadní soupeři tohoto Kubánce nestáli za nic. Tedy pokud chceme vnímat Ortize jako kandidáta na přední místa těžké váhy, nebo snad pozici mistra světa.

Ale proti Jenningsovi tento obr přezdívaný „Skutečný King Kong“ ukázal, že se může skutečně stát hybnou silou těžké váhy. Styl Američana mu seděl, na obou byl vidět velký rozdíl v amatérských zkušenostech, které nakonec rozhodly, ostatně jak prohlásil i sám poražený. Jennings se snažil, pracoval, šlapal, dělal přesně to, co musel proti urostlejšímu a tvrdšímu soupeři. Bohužel pro něj, to bylo málo.

Ortiz si skvěle držel vzdálenost, byl neskutečně pozorný, klidný jak v útoku, tak v obraně a také ve chvílích, kdy taktéž tvrdě inkasoval zvedáky od Jenningse. Mimochodem, na tento úder – který zápas rozhodl – bych rád upozornil. V dnešním boxu se téměř přestal počítat, přestože je to nesmírně účinná zbraň. A to jak jednotlivě, tak i kombinaci. A je jedno, jestli ji tento úder otevírá, nebo končí.

Jsem hodně zvědavý, co bude s Ortizem dále. Jeho věk mu je překážkou, ale také výhodou. Nemá nač čekat. Je sice mistrem světa, on sám ale také moc dobře ví, že přídomek „prozatímní“ navíc ve chvíli, kdy je nad vámi ještě „super-šampion“ má cenu asi jako luxusní toaletní papír, protože džíny si jím také neutáhnete.

A přestože každý zápas je jiný – takže spekulovat, zda by mu dokázal odolat Joshua, nebo zda je lepší než Kličko, když ten Jenningse „jen“ vybodoval, je hodně liché. To je jako si myslet, že když Sparta porazí Plzeň, snadno si poradí i se Slavií, když ta by nestačila na Západočechy. A v individuálních sportech pravda o „setkání stylů“ platí ještě více, než v těch kolektivních.

Pravdou ale určitě je, že si Ortiz nyní minimálně vydobyl velký respekt. Ten mu může pomoct, ale také uškodit, soupeři s ním nebudou boxovat jen za pár drobných a je otázkou, zda do něj bude chtít Golden Boy Promotions investovat. Dle mého snad jen v případě, že by jej použili jako „Boha pomsty“ na Deontaye Wildera, který od De la Hoyi utekl k mocnému Alu Haymonovi.

Další variantou je silný partner na manažerském poli, který bude ochotný zaplatit za vzájemný duel na domácí půdě, s čímž by dle mého De la Hoya i Ortiz neměli problém, nebo by se rádi ukázali za velkou louží. V prvním případě mne napadá Andrej Rjabinskij a Alexander Povětkin, ve druhém pak Vladimir Chrjunov se svým Sašou – Ustinovem.

S ohledem na fakt, že se Eddie Hearn stojící za Joshuou „kamarádí“ spíše s Haymonem, tak tento duel příliš reálný není. A nejen z tohoto důvodu. Pro obě strany by to byl marketingově nepříliš zajímavý a těžko prodejný zápas s příliš velkými riziky.

Walters se Sosou remizoval. Co prosím?

Ten zápas jsem viděl, dokonce jsem jej s kolegou komentoval pro stanici Sport 1. A musím říct, že jsem dlouho takový šok nezažil. Sosa se mi líbil svojí dravostí, divokostí, do svých útoků ale hrozně přepadával, práce na nohou byla mizerná. Několikrát v zápase i „zahulil“, Walters jej chytal šikovně na kontry, byl mu vyrovnaným partnerem přestřelek na krátkou vzdálenost, zasahoval i na distanc. Zápas mu určitě nevyšel dle představ, přesto byl v každém kole vždy méně, či více lepší.

Když Michael Buffer oznámil, že jeden bodový viděl vyhrát Sosu, tak jsem málem spadl ze židle podobně jako v zápase Pacquiao vs. Bradley I. Zbylí dva poté verdikt svého kolegy „vylepšili“ na remízu. V zápase, ve kterém Sosa vyhrál maximálně jedno kolo a kde musel vidět rozdíl i člověk, co sledoval box poprvé? I s odstupem času toto nechápu.

Četl jsem různé názory, hypotézy, ale nic nedává smysl. Walters byl „domácí“, byl tou hvězdou, tím, který chtěl po ovládnutí pérové váhy dobýt i tu super pérovou. Těžko říct, zda se interně někomu z Top Ranku znelíbil. Nevěřím ani tomu, že Bob Arum a spol. vsadili do budoucna na Sosu. Ten je zajímavým bijcem, nepříjemným a tvrdým, ale že by to byla budoucí hvězda světového ringu? To fakt ne.

Kontroverzní bylo letos opět mezi šestnácti provazy více než dost, náměty na anketu k tomuto tématu máme, dle mého je ale jejím jasným vítězem právě tento souboj.

Lee ukázal, jak bojovat z těžkých downů

Horta, Jackson, Korobjov, Quillin a Saunders. Co mají tito pánové společného se dvěma do soboty jedinými přemožiteli Andy Leeho – Juliem Cesarem Chavezem a Brianem Verou? Dostali toho irského bojovníka do počítání. Jenže až Billy Joe Saunders jej dokázal kromě toho také porazit. A také on s obrovskými problémy. Proč?

Odpověď na to se skrývá ve změně trenéra a přechod k Adamu Boothovi a také v postupně vypilovanou vnitřní sebedůvěrou. Lee nikdy neoplýval železnou bradou. Prohra s Chavezem s ním otřásla i silně psychicky. Jenže je obrovským bojovníkem. Pravým irským válečníkem. A Booth v něm dokázal zažehnat vnitřní oheň.

Ukázal mu, že ani když jej pošle soupeř na zem, nemusí to znamenat konec nadějí. Ani když se tak stane podruhé. Co na tom, že soupeř je tvrdý a odolnější. I ty jsi silný, máš úder, máš obrácený gard, buďto ho vypinkáš, nebo si nějaká rána najde svoji cestu a otřese i soupeřem. Lee tomuto všemu uvěřil a na rozdíl od mladého Vladimira Klička se naučil na stará kolena pracovat i s tím, že si sedne lidově řečeno na prdel.

Když jsem viděl Leeho po druhém downu ve třetím kole, říkal jsem si, že ho čeká ještě sakra hodně sekund do konce dějství. Jenže když ho přežil a poté nastoupil do toho dalšího, tak jsem si v duchu říkal, že tenhle zápas bude ještě hodně dlouhý. A taky byl.

Když jsem pak sledoval, jak postupně získává navrch, v duchu jsem mu přál vítězství. Dokázal se oklepat z těžkých počítání a poslední čtyři kola byla jasně jeho. Z ringu tak sice odcházel – s ohledem na celý průběh zápasu – zaslouženě s mistrovským pásem „SuperB“, šampionem ale byl „Irish“. Alespoň v mých očích.