Kevin Barry a David TuaPRAHA – Pondělní odpoledne patří na našem webu mini-seriálu, který se věnuje boxerským trenérům. Pro dnešek se podíváme k protinožcům na muže, který stojí za kariérami dvou nejlepších novozélandských těžkých vah historie, Kevina Barryho.

Nejen Spojené státy americké, Velká Británie a země bývalého Sovětského svazu umí produkovat elitní boxery a trenéry. Daleko od všech těchto velikánů – na Novém Zélandu – se za posledních pár desítek let narodilo pár nadějných sportovců, kteří svými výkony nesmazatelně změnili chod tohoto nádherného sportu. O jednom z nich je dnešní článek.

DALŠÍ LEGENDÁRNÍ TRENÉŘI:

• Joe Gallagher: Nový Muhammad Ali se z něj nestal, první trenér roku z Anglie ano
• Naazim Richardson: Ten, co odhalil podvod Margarita a nebál se říct pravdu Hopkinsi
• Eddie Mustafa Muhammad: bojovník v ringu, coby trenér a muž, co založil odbory
• Legendární kouč Ray Arcel II.: Jste jen tak dobrý trenér, jak je dobrý váš boxer
• Ray Arcel I.: první půlstoletí geniální kouče, který vedl Braddocka proti Louisovi

Kevin Barry se narodil 10. října 1959 v největším městě jižního ostrova Nového Zélandu s názvem Christchurch. Na rozdíl od většiny jeho vrstevníků byl v mládí více zapálen do bojových sportů než rugby, které je pro tuto ostrovní zemi národním sportem. Nutno dodat, že jej to světa boxu zasvětil jeho otec, v té době uznávaný trenér.

První velký úspěch Barryho přišel v roce 1982 na mezinárodním turnaji v Brisbane. Ve velké konkurenci na hrách Commonwealthu vybojoval bronzovou medaili a nepřímo si tak zajistil nominaci na olympijské hry, které se konaly o dva roky později v Los Angeles.

Na hrách v Kalifornii se zrodila generace dnes již legendárních boxerů. I přes neúčast největší hvězdy 80. let – Mika Tysona –, se na hrách v Los Angeles objevila mezi šestnácti provazy takové jména jako Meldrick Taylor, Pernell Whitaker, Virgil Hill, Henry Tillman či Tyrell Biggs.

V polotěžké divizi pak společně s Barrym startoval také jistý Evander Holyfield, který byl největším favoritem na zlato. Oba se setkali v semifinále a dodnes je jejich duel považován za jeden z nejkontroverznějších v historii amatérského boxu.

Během souboje se oba neustále dopouštěli různých přestupků a faulů. Barry byl neustále napomínám za držení soupeře, přičemž mu jugoslávský rozhodčí Gligorije Novičič odebral za tyto prohřešky dva body.

Holyfield pro změnu několikrát udeřil svého soka i poté, co sudí zvolal „brake“ nebo-li krátké přerušení boje, po kterém musí oba boxeři přestat s údery a ustoupit od soupeře o dva kroky vzad.

Špinavá hra vygradovala pět vteřin před koncem druhého kola, kdy se americký reprezentant dopustil opět výše zmíněného přestupku. Jenže tentokrát poslal tvrdým úderem protivníka k zemi. Těžce otřesený Barry sotva „dotančil“ do svého rohu a nekompromisní sudí se zachoval dle regulí – domácího boxera diskvalifikoval.

Tím vyřadil z dalšího boje ale oba bojovníky. Jelikož duel skončil ve chvíli, kdy byl Barry poslán k zemi, musel být zařazen do ochranné lhůty 28 dní, během kterých nesměl boxovat. Finále tak ovládl bez boje Anton Josipovič. Shodou náhod (?) krajan ringového Novičiče.

Americká strana podala neúspěšný protest proti výsledku souboje a samotný Barry byl při závěrečném ceremoniálu vypískán. I přesto se stal ve své vlasti hrdinou. Nový Zéland čekal na medailistu z pod pěti olympijských kruhů 56 let.

Následně ukončil amatérskou kariéru, do profesionálního ringu ale v roce 1990 nezamířil coby boxer, ale jako trenér a manažer.

Nové profesi se začal věnovat už coby ženatý muž, když si vzal svoji krajanku a olympioničku Tanyu Mossovou, se kterou se seznámil právě na hrách v Los Angeles. Přestěhoval se za ní do Aucklandu a kromě výchovy tří dětí (Jordyn, Mitchella a Taylora – jediný se věnuje také boxu) se zaměřil na trenéřinu.

A hned se mu dostal do rukou skutečný klenot – samojský ranař David Tua, kterého Barry sledoval na olympiádě v Barceloně, kde vybojoval bronz.

Barryho okouzlil a Tuu i jeho rodiče doslova ukecal, aby se ještě téhož roku přesunul mezi profesionály. Jejich souznění trvalo jedenáct let, během kterých se Tua prokousal až k duelu o titul mistra světa. Na Brita Lennoxe Lewise ale nestačil a prohrál s ním jasně 0-3 na body.

Jejich pouto rozdělily – jak jinak – než peníze. Tua v roce 2004 zjistil, že byť během kariéry vydělal více jak 20 milionů dolarů jen boxem, téměř nic není jeho, ale většina financí šla skrze jeho společnost Tuaman Inc., Ltd. finančníkům v čele s Martinem Pughem. Dle Tuy měl ve všem hrát svoji významnou roli právě Barryho, který byl i jeho manažerem. Všichni muži skončili v roce 2005 u soudu, spor se uzavřel o čtyři roky později mimosoudním vyrovnáním.

Co se nepovedlo Barrymu s Tuou, vyšlo mu s jiným novozélandským talentem – Josephem Parkerem. Bronzový z juniorského MS 2010 vlastně kopíroval kariéru o dvacet let staršího Tuy. V olympijském roce (na hry v Londýně 2012 se nekvalifikoval) zamířil coby teprve dvacetiletý mladík mezi profíky, kde se loni dočkal šance boxovat o světový pás v těžké váze.

A jelikož mexický „cvalík“ Andy Ruiz Jr. není Lennox Lewis, tak jej dokázal také – byť těsně – vybojovat. Jako první Novozélanďan v historii (v rámci těžké váhy). Pás od té chvíle dvakrát obhájil, aby v současné době oba – již v Las Vegas, kde Barry trénuje prominentní a bohatou klientelu – čekali, jak dopadnou jednání Parkerova manažera Davida Higginse s Eddiem Hearnem ohledně sjednocujícího souboje s Britem Anthonym Joshuou.

Dočkají se a přidají k pásu WBO další dva – WBA a IBF – nebo se potvrdí slova expertů, že je pětadvacetiletý rodák z Jižního Aucklandu nejslabším ze šampionů těžké váhy? To možná všichni již brzo zjistíme...

• < Předchozí
• Další >