Profiboxing.cz

Přepnout do PC verze

'Důchodce ' Šuda: Můj režim se po konci kariéry nezměnil. Život si ale užívám

  • Napsal Antonín Vavrda

Luboš Šuda v souboji s Danielem Venclem / zdroj foto: Tomáš LiškaLuboš Šuda v souboji s Danielem Venclem / zdroj foto: Tomáš LiškaPRAHA – Přes dvaadvacet let dělal radost českým fanouškům svými výkony a úspěchy. Byl mistrem světa v kickboxu, držel několik mezinárodních pásu prestižních federací v klasickém boxu. 19. listopadu se ale Luboš „Pitbull“ Šuda (35-11-1, 25 KO) se svojí dlouho kariérou na BOX LIVE Karlovy Vary ve čtyřiceti letech rozloučil.

Po desetikolovém vítězství nad Danielem Venclem, díky kterému mohl počtvrté v kariéře zvednout nad hlavu pás domácího šampiona v křížové váze, zamával publiku v Grandhotelu Pupp a odešel do boxerského důchodu. I když, ono to s tím důchodem nebude zase tak horké...

VÍCE K LUBOŠI ŠUDOVI:

Takže co dělá Luboš Šuda od 20. listopadu 2016, kdy je oficiálně ve sportovním důchodu?

Tak nějak funguji pořád stejně, pořád mám práci a tréninky lidí, tak jako dříve. Jen už se nepřipravuji sám, což ale bylo stejně tak tři hodiny týdně, což je na profesionální přípravu hodně málo. Na zápasy tady v Česku mi to stačilo, na duely venku už ale ne. Mám prostě rodinu, děti, musím se o ni starat, takže nemám čas tak jako mladí kluci jen trénovat. Takže teď práce a tréninky lidí, stejný režim jako předtím. Jen mám více času na rodinu a mohu se více trénovat svěřencům.

Daří se tvým bojovníkům?

Na posledním Oblastním kole v Praze jsme to měli čtyři výhry a čtyři porážky, když tam jednoho mého boxera trochu zařízli, ale byla to jeho premiéra, je to pro něj motivace makat dál. A co se týče toho thajboxerského profíka Matěje Kozubovského, tak ten si myslím, má nyní hodně dobře našlápnuto, takže mohu být spokojený.

Jak s měsíčním odstupem hodnotíš svoji vítěznou rozlučku s Danem Venclem v Karlových Varech na galavečeru BOX LIVE, kterou si navíc vyšperkoval opětovným ziskem domácího titulu v křížové váze?

S tím, co mne potkalo, že celá rodinka včetně mne chytila nějakou virózu a na mě dolehla šest hodin před zápasem, tak celkem pozitivně. Jakékoliv loknutí vody při rozcvičování mne hnalo ke koši, tři údery mně okamžitě vyčerpaly. Proto ten souboj vypadal tak, jak vypadal, proto jsem dával jen jednotlivé údery. Ty poslední vteřiny posledního kola mě pořádně vyřídily, pokud bych to zkusil dříve a Dan by to ustál, což ve chvíli, kdy by měl síly, tak bylo reálné, že by zápas nakonec vypadal a dopadl jinak.

My jsme spolu byli na hotelu na obědě před galavečerem, loučili jsme se vlastně někdy kolem čtvrté odpolední a vypadal jsi pořád v pohodě. S trochou nadsázky se ta viróza nemohla rozjet v méně vhodnou chvíli...

Je to tak. Kolem páté ještě na pokoji v hotelu mne začalo nakopávat, tak jsem si říkal: „Sakra, že bych byl nervózní?! Z Dana i rozlučky přece nebudu nervózní.“... Ale dobře, bral jsem to tak, přijeli jsme na halu, potkával jsem se s lidmi, zdravili jsme se, a už jsem se fakt necítil moc dobře. Chtěl jsem si odskočit na malou a tu už jsem ani nevykonal, takový rychlý nástup do kabinky... (smích) Takže tak. Prostě to přišlo, taková ta jednodenní viróza, která se mne pak držela asi tři dny, protože mne oslabil ještě ten zápas. Hned po něm jsem jel ještě ve Varech do nemocnice, kde mi píchli nějakou injekci proti zvracení, což stejně moc nepomohlo, ale nakonec se mi postupně ulevilo.

Bylo to pro tebe i přesto důstojné zakončení kariéry?

Bez těch trablů určitě. Abych pravdu řekl, tak jsem si to bohužel moc neužil.

Každopádně, jak tobě se líbí podobná místa na box? Co jsem se bavil s pár bojovníky, tak podobné sály se jim moc zamlouvají, má to trochu jiné kouzlo než sportovní haly.

Bylo to tam hezké, kapacitou trošku omezené, ale mne se to líbilo. Sice tam bylo třeba méně lidí, ale je to uzavřený kotel, máš tam ochozy, vypadá to reprezentativně, důstojně. Ti, co přijdou tak vidí ze všech pozic. Myslím, že to má své kouzlo a ve Varech se akce povedla. I když jak jsem řekl, osobně jsem si neužil tak, jak jsem sám chtěl.

Co ti kariéra v bojových sportech dala a co ti naopak sebrala?

Určitě mi dala nějaký ten úspěch, díky kickboxu jsem se podíval také za velkou louži. Cestování, sportování, děláš, co tě baví, na druhou stranu je to také o hodně odříkání a co si budeme povídat, těch peněz v tom zase tolik není. Tady si na podobný peníz jako třeba vidí fanoušci u Floyda Mayweathera nebo Mika Tysona rozhodně nepřijdou. Většinou ty peníze za zápas šly zpět do přípravy. Pokud jsem se na nějaký duel v dřívějších časech chystal třeba tři měsíce, něco stojí haly, trenéři, doplňky, takže ve chvíli, kdy jsem si vydělal nějakých sto, sto padesát tisíc, tak jsem to de facto otočil do přípravy. Není to o tom si vydělat, ale o tom dělat co tě baví a chtít něco dokázat.

A co mi to vzalo? Určitě rodinu, zábavu s kamarády, to šlo všechno stranou. Zároveň teď jak jsem skončil, tak se na mně nabalilo tolik lidí, že až zírám. Všichni chtějí trénovat, já musím vydělávat nějakou tu korunu, všichni mi říkají, že když už netrénuji, tak mám více času. A co jim na to člověk má říct? Takže kolotoč vlastně jede dál. (úsměv)

Zajistila tě tedy tvoje dvacetiletá kariéra bojovníka? Alespoň trochu? Zůstala ti nějaká rezerva, nebo jsi všechny vydělané peníze zase otočil do života a sportu?

Bohužel žádná rezerva nezůstala. Měl jsem s ex-přítelkyní farmu, která spolykala hodně peněz navíc. Člověk žil tak, jak žil, na co měl. Ne, že bych chtěl nějak rozhazovat, ale zvířátka, farma a rodina stály peněz hodně, postavil jsem barák, takže ve finále z toho, co jsem vydělal, nic nezbylo. Možná kdybych měl k práci, kterou jsem se živil celou svoji kariéru, ještě nějakou brigádu, vyšlo by to finančně nastejno. Je pravda, že barák se bude nyní prodávat, tak z to nějaké peníze budou, ale zase si budu muset koupit byt. Takže možná jsem si vydělal na slušné bydlení tady v Kralupech nad Vltavou. (úsměv)

Ještě jedna otázka na peníze: Bavili jsme se o tom několikrát. Pokud bys znal budoucnost a opět by před tebou přistála nabídka na zápas s Dmitrijem Kudrjašovem, vzal bys ji?

V té době, co jsem ten duel vzal, tak jsem ho nakonec vzít musel. Byla to doba, kdy jsem měl ještě farmu, takže by to byla otázka toho, abych nakrmil hodně krků. Já ten zápas napoprvé odmítl. Když mi ale Lukáš (Konečný, matchmaker, pozn. autora) oznámil, na kolik bych si mohl přijít, tak i když přišla nabídka čtyři dny před datem duelu, jsem si řekl, tak ano, letím. Prostě blbec, tak to je. Situace to vyžadovala, je to blbé, ale je to tak. Vím, že to moc lidí nemusí pochopit, na druhou stranu. Celý život jsem tomu sportu obětoval, tak tohle byly takové menší úroky, co jsem dostal zpět.

K příjemnějším tématům. Ty jsi už před zápasem s Venclem hodně vzpomínal a rekapituloval kariéru, vyprávěli jste s kamarádem a parťákem Radkem Hermannem hodně historek. Tak teď oficiálně: Jaké jsou tvé největší, nejpamátnější zápasy?

Co se týče profesionálního boxu, tak rozhodně duel s Firatem Arslanem v pražském hotelu Hilton, kterého jsem porazil na body (Arslan byl v roce 2003 už velkou vycházející hvězdou, byl to pro něj 22. profesionální duel, pro Šudu teprve šestý, první na dvanáct kol, pozn. autora). Byl to neskutečný souboj, protože Firat nastoupil ve stylu dopředu pravá (Arslan boxuje v otočeném gardu), dozadu ani krok, což pro mě znamenalo šestatřicet minut pochodu vzad a úder za úderem. Šílené tempo, byl to obrovský mazec.

Další duel, na který budu vzpomínat, je s Gruzíncem Lerim Ochanašvilim, který byl v té době neporažený, všechny výhry před limitem, v amatérech snad ze stovky triumfů přes devadesát procent také knockoutem. Zaskočil mě svojí tvrdostí, ve chvíli, kdy člověk koupil ten jeho přední direkt, tak to bylo pomalu na to, aby si člověk sedl na zadek. Což se mi ve čtvrtém kole také stalo a tehdy jsem přemýšlel, kde to vlastně jsem, takže jsem se dával ještě celé páté kolo dohromady, jenže v šestém jsem vývoj otočil a toho člověka zničil takovým způsobem, že to vzdal. Cákala z něj krev, z nosu měl „mercedes“, prostě totálně zbitý. Ale to jsou přesně ty souboje, které tě nakopnou.

Na české scéně jak určitě duel s Romanem Kracíkem, oba souboje s Láďou Kutilem, a ještě bych nechtěl zapomenout na duel v Belgii s Geoffreyem Battelem, který se na mě chystal prý chystal tři měsíce. Deset kol jsem ho nechal se utavit, abych ho pak v jedenáctém totálně rozbil.

Ani mi nechtěli zaplatit, že je ta příprava pořádně vycucla. Peníze jsem dostal, až když jsem se jim upsal na tři další duely. Na ty ale nikdy nedošlo, byl to pořádný podfuk. Nabízeli souboje s boxery z elitní desítky žebříčku, ale maximálně týden předem. Ani na jeden duel jsem jim nekývl.

No a předtím určitě šampionské souboje v kickboxu. V roce 1998 jsem vyhrál v Brně, o rok později jsem zvítězil v Praze a pás jsem obhájil také v roce 2000 v kanadském Torontu. A určitě nemohu zapomenout na vítězství v K-1 nad Garym Goodridgem z roku 2007.

Ještě jeden zápas mne zajímá: s Olou Afolabim z března 2011, kdy jsi prohrál po zajímavém průběhu v pátém kole kvůli zranění nad okem. Šlo ale o poslední předzápas před bitvou o pás WBC v těžké váze Vitalij Kličko vs. Odlanier Solis (TKO 1. kolo). Jak sis tuhle akci užil?

Tam jsem si to ani neměl moc šanci užít. Bylo to fakt velké, profesionální. Bylo to krátce po duelu s Battelem, kdy mě měli velmi dobře načteného a nakoukaného. No a dali nám totálně vybrané rukavice. V oblasti, kde jsou klouby, byla výplň totálně vybraná. Počítali s tím, že budu chtít nechat Afolabiho stejně jako Battela nechat vystřílet, což jsem také chtěl. Tím, že v těch rukavicích nebyla žádná výplň, tak mi prasklo obočí a ve chvíli, kdy už jsem se chtěl trochu rozjet, tak to rozhodčí ukončil. Holt moje klasika, kdy pro mě začínají zápasy ve čtvrtém, pátém kole.

Nebyla to trochu škoda? Když tě všichni měli takto načteného, nešlo s tím něco udělat?

No jo, já jsem to nikdy nedokázal nastartovat se od začátku. Snad jedině, že bych si dal ještě v šatně nějaký tříkolový předzápas. (smích)

Mimochodem, ve kterém, či po kterém duelu bylo Luboši Šudovi nejhůře?

Asi po tom Ochanašvilim a po Krácovi (Romanu Kracíkovi), který mi v pátém kole zlomil lícní kost a od šestého dějství jsem na to oko neviděl vůbec nic. Navíc mi tam padaly další a další údery, že to od Krácy byly „šumivky“, není třeba dodávat, takže také nic příjemného.

Mezi tvé svěřence patří i jedenáctiletý syn Benny. Je jen boxerem, nebo ho baví třeba i kopat, či MMA?

Baví ho i kopat, kdo ví, zatím jsem nechtěl, aby kopal. Já beru ruce jako základ. Pro všechny, které trénuji. Ruce jsou základ, nohy jsou i pro moje thaiboxery navíc. Je důležité mít obranu proti kopům a kolenům soupeře, ale důraz kladu na ruce.

V boxerském ringu je také syn Rudolfa Kraje, který o něco málo starší než tvůj Benny. Mohou tedy fanoušci čekat, že za pár let budou zase tato dvě jména bavit publikum a rozsévat strach mezi boxerské soupeře?

Budu rád, nutit ho nebudu, pokud si ale tu cestu vybere i v dalších letech, určitě bude mít moji podporu. Rád bych, aby něco dělal, neflákal na ulici. Každopádně je tu ještě i Kuba Šuda (český boxerský juniorský reprezentant, pozn. autora), který má slušně nastartováno, a myslím, že o něm ještě uslyšíme. Byť nejsme v žádném příbuzenském vztahu. Ale nějaký ten Šuda tady bude pořád.

Ještě k tvému synovi. Potatil se i stylem?

Já jsem nakonec uhýbal myslím dost, ale trvalo mi to dlouho. Já jsem ale do dvaceti let, než jsem začal trénovat s Milanem Schejbalem, tak jsem pomalu nevěděl, co to úhyb je. Mimochodem především jemu, dalším trenérům Dušanu Macákovi, Filipu Miňovskému, Radku Hermannovi, rodině a všem sponzorům patří velké díky za celou moji kariéru.

Až s Milanem, poté, co jsem už asi čtyři roky dělal kickbox a byl mistrem Evropy, jsem se začal učit uhýbat, ale trvalo to dlouho, hodně dlouho. Byl jsem vždycky ten zarputilec, řekněme, že těch posledních pět let pod vedením dalších trenérů jsem už začal dbát na tu obranu daleko více. Mladý uhýbá naopak hodně, možná až moc, někdy na úkor úderů. Moje krédo je, že lepší je nedostat žádný úder a pět rozdat, než jich koupit patnáct a dát dvacet, a mladý se tím řídí. (úsměv)

Na závěr, nečekají tě v nadsázce trochu nudné vánoční svátky (rozhovor vznikal 21. prosince 2016, pozn. autora)? Počítal jsem to a ty jsi od roku 2009 boxoval dvakrát těsně před Štědrým dnem v ústeckém Slunetě a celkem pětkrát 30. prosince v pražské Lucerně...

Šestadvacátého si uděláme v gymu vánoční nadílku v rukavicích, takže si tam trošičku rozdáme, úplně se nudit nebudeme. (smích) Ne, zaplaťpánbůh za to, budu se moct v klidu věnovat rodině a rád si odpočinu od boxu i práce.

Copyright © 2010-2022 Profiboxing.cz

Nahoru PC verze