Legenda Ján Zachara: Nebýt Julia Tormy, olympijské zlato bych nikdy nevyhrál

Napsal Antonín Vavrda

Zleva: Josef Němec, Ján Zachara, Julius Torma a František MajdlochPRAHA – Pokud byste potkali Jána Zacharu na ulici, rozhodně byste tomuto drobnému vitálnímu pánovi netipovali 87 let. A už vůbec byste do něj neřekli, že je to olympijský vítěz v boxu z roku 1952, kdy na něj ve finských Helsinkách ve váze do 57 kg nestačilo hned pět soupeřů!

Slavný československý boxer, který se narodil ve vesnici Kubrá nedaleko Dubnice nad Váhom, přijal minulý týden pozvání na Memoriál Julia Tormy, svého velkého kamaráda a trenéra, který zemřel právě dnes přesně před čtyřiadvaceti lety.

DALŠÍ NOVINKY Z RINGU:

„Byl to skvělý člověk i kamarád,“ zavzpomínal Zachara na olympijského šampiona z roku 1948 v obsáhlém rozhovoru pro Profiboxing.cz, který vznikl minulou neděli v Olšance právě během finálových bojů na 24. ročníku Memoriálu věnovanému mladým boxerských nadějím.

„To, co dostal Julko do vínku od Boha někteří nemohli dosáhnout ani tvrdým tréninkem,“ dodává obdivně na adresu muže, který v amatérském ringu vyhrál 987 zápasů, pouze sedmkrát odešel poražen, nikdy na českém území.

„I když si nejsem jistý, jestli v Československu jednou neprohrál s Lászlem Pappem při mezistátním zápase s Maďary,“ udivil svojí pamětí i v tak pokročilém věku Zachara. A nejen v tomto bodě. Ostatně, přesvědčit se můžete sami na následujících řádcích.

Ján Zachara na nejvyšším stupínku v Helsinkách na OH 1952Jak se vám líbilo víkend v Praze na Memoriálu Julia Tormovi?

Rád bych poděkoval Dušanovi Bučkovi za pozvání na tento turnaj, těšil jsem se na to, že uvidím hodně přáteli. Někteří už mezi námi nejsou, přesto jsem se setkal s milými lidmi, kteří mají rádi sport. Jsem moc rád, že jsem přijel.

Byl jste už dříve na některém z ročníku tohoto Memoriálu?

Už jednou ano, tehdy jsem se tady potkal i s paní Tormovou. Ale už si nepamatuji, kdy to bylo. Holt paměť už tolik neslouží.

Řekl bych, že ji máte skvělou.

Díky boxu.

To by měli slyšet ti, kteří ohrnují nad bojovými sporty nos a tvrdí, že jsou zdraví nebezpečné...

...Já vždy na besedách učitelům či učitelkám, které něco podobné zmíní, bleskově odpovídám: „Díky čemu jsou pak hloupí ti, kteří neboxují?“ Já mám případně se nač vymluvit, ale nač se mohou vymlouvat tito lidé?

Věnujete se ještě aktivně sportu?

Každé pondělí chodím do místního Domu důchodců a deset, patnáct minut s nimi dělám gymnastiku, dvakrát týdně chodím mezi boxerskou mládež pomáhat trenérovi Bučkovi, je to pro mě těžší, protože se tam mezi box plete je kick-box, což se mi moc nelíbí, ale respektuji to. Co se mi ale tak moc nelíbí, že se boxu věnují stále více i ženy. Vidím v nich hlavně to mateřství, žena je pro mě něžné stvoření, což se s tímto naším sportem až tolik neslučuje. Také máme u nás dívku, která boxuje, rád ji pomůžu, poradím, ale když pak vidím, jak v ringu dostává úder na tvář, nebo hlavu, tak mi to k ní jednoduše nesedí.

Respektuje vás mládež?

Není s tím problém. I když ti dnešní mladí, mluvím o dětech kolem deseti let, jsou velcí divoši. Neříkám, že mi jsme nezlobili, ale přece jen to bylo jiné. Dneska všichni chtějí všechno hned a ani děti nemají takovou disciplínu. Nám když se řeklo „stačí“, nebo „dost“, tak jsme poslechli. Přijde mi, že dneska děti dokáží zneužít toho, že se méně sportuje a že je do toho nutíme. Ale myslím, že by to měli chtít sami, ne toho pak zneužívat a nechovat se disciplíně.

Ján Zachara / zdroj foto: archivNeměl by naopak právě sport disciplíně naučit?

Myslím si, nechci být rozhodčím tomuto tématu, ale podle mne vše začíná už ve školách. My už útlého věku věděli, co je to „vlevo bok“, „vpravo bok“ a podobně. Dnes když to vidím děti, jak chodí nějaké pochody, tak jdou jako ovečky, bez ducha, bez rytmu. Za nás to bylo jiné, ale proto, že nás k tomu vedli už třeba od první, druhé třídy. Bylo jedno, že jsme vykročili špatnou nohou, ale měli jsme rytmus, měli jsme pohybový základ, který se poté různě rozvíjel.

Kromě toho gymnastiky, jak se ještě udržujete v tak skvělém stavu?

Snažím se běhat, hodně chodím, každý den musím vyšlapat 105 schodů na hřbitov, protože bohužel moje manželka mi před třemi lety zemřela. Staral jsem se o ni od roku 1971, protože měla v oblasti malého mozečku nádor, který ji vyoperovali, 41 let odolávala, než mi v roce 2012 zemřela. Ale dělal jsem to z láskou, protože nebýt manželky, nikdy bych já před tím ve sportu nedosáhl toho, čeho jsem dosáhl. Když jsem jezdil po světě a vrátil jsem se domů, bylo navařeno, čisto, nikdy jsem se nedozvěděl, že by mi žena využila mojí nepřítomnosti jakýmkoliv způsobem. Moc jsem si ji za to vážil a snažil se oplácet stejně. Je mnoho případů sportovců, kteří při tom všem úspěchu a cestování zapomněli na svoji rodinu. Nebo naopak, kdy na svůj slib zapomněly jejich ženy.

Sledujete stále boxerskou scénu? I tu profesionální?

Dívám se na sport. Co se týče boxu, tak znám pochopitelně například bratry Kličky. Jsou velcí, silní, když nyní ale vidím Vladimira, mají to jeho soupeři těžké. On se na ně navalí svoji vahou a tím ho uštve. Jinak ale nemám k profesionálnímu boxu velký vztah.

Proč?

Je to byznys. Nechci mluvit jen o sobě. Ale když jsem vyhrál v roce 1952 olympiádu, byl jsem v Rudé Hvězdě Praha, protože doma v Dubnici mi slíbili s manželkou a dítětem byt, ale nesplnili to. Přišli za mnou z Rudé hvězdy a ti to splnili. Proto jsme se přestěhovali do Prahy, proto jsem toho využil, abych se nějak postaral o rodinu, protože už jsem moc boxovat nechtěl. Ve Hvězdě jsem trénoval, zápasil, když za mnou z jistého dubnického podniku s dopisem od pana Lokajíčka, zda bych se nechtěl vrátit. Já samozřejmě chtěl, bylo to kousek od mého rodiště, musel jsem ale počkat do roku 1956. Ve smlouvě s Rudou Hvězdou jsem měl, že se musím zúčastnit ještě olympiády v Melbourne. Takže jsem do dubnických oceláren nastoupil až poté a odpracoval v nich 29 let a tři měsíce.

Před tím jsem ale dělal i vychovatele, s čímž jsem moc nesouhlasil, protože jsem vyučení strojní zámečník. Když mě vzali do závodů, chtěli po mě, abych dělal normovače, což bylo podobné jako s tím vychovatelem. Stát někomu za zády mne nebavilo, tehdy tam byl vedoucí pan Luhový – budoucí ministr těžkého průmyslu, který mi řekl, ať si tedy rozhodnu, co bych chtěl dělat, jinak mě pošle na zaučení do Plzně. Tam se mi pochopitelně bez rodiny nechtělo, ale měl jsem štěstí, že jsem potkal pana Forgáče – bývalého fotbalisty – který si mě vzal pod sebe coby mistra do výrobny šrotu. Po roce a půl jsem šel na lití ocele, kde jsem měl pod sebou přes čtyřicet lidí a kde jsem vydržel až do důchodu.

Každopádně vše šlo dle mého kréda „lidská sláva, polní tráva“, protože často jsem častokrát od lidí, jestli si myslím, že když jsem olympijský vítěz, tak kolem mě budou skákat. Nestál jsem o to, ale chtěl jsem být u rodiny a dělat něco, co mělo smysl a kde bych využil řemesla, kterému jsem se vyučil. Hodně mě limitovalo a mrzelo, že jsem si neudělal v dětství maturitu, takže jsem si ji nakonec udělal už coby olympijský vítěz, mistr v ocelárnách, mistr sportu a otec dvou dětí.

Ján Zachara / zdroj foto: archivKdyž už jste se takto rozpovídal o minulosti, kdy a jak jste se dostal ke sportu?

Začal jsem s fotbalem coby „benjamínek“, což jsou dnešní žáci. Když jsem začal 1. února 1944 učit na strojního zámečníka tak u nás v závodě měli fotbalový tým, kde přes ulici měli sokolovnu boxeři a zápasníci. A kluci mě tam pozvali, ať se jdu podívat, hned po dvou měsících byli závody v Dubnici a já tam získal třetí místo. Dostal za ni takovou plaketku (ukazuje na rámeček o velikosti fotky na noční stolek, pozn. autora), která má ale své místo hned vedle olympijského zlata, protože to byla moje první trofej. A u boxu už jsem zůstal.

V roce 1948 jsem byl povolaný do týmu Československa na Všeslovanské mistrovství. Bylo to zajímavé, protože když jsem přišel v reprezentačním týmu poprvé do Prahy, tak Lucerna na mě pokřikovala, co je to za žížalu a zdechlinu, proč nepřivezli někoho lepšího. Měli ve své podstatě pravdu, jenže o pár dní později už stejní lidé padali ze židlí a poté nadávali, když jsem po dvou výhrách nad Polákem Stasiakem a Jugoslávcem na venkovním stadionu, „jen“ remizoval se Sovětem Lvem Segalovičem, který byl o dvanáct let starší. Vypadali jsme jako otec a syn, on oba předchozí soupeře knockoutoval, ale podle mnohých jsem ho porazil. Hlavu jsem nahoru nedal, aby mi do nosu nenapršelo, ale díky tomuto úspěchu jsem u boxu zůstal.

Mamince se to moc nelíbilo, ale táta byl hodně hrdý. Sice sám nikdy neboxoval, ale když to řeknu s nadsázkou a odstupem, tak se rád vytahoval, že má syna boxera. A mě se to líbilo, byl jsem rád, oba rodiče mi dali hodně, táta byl komunista, neměl to před válkou a chvíli po ní lehké, byli jsme chudí, takže jsem byl rád, když jsem mu mohl takto dělat radost.

K olympijskému zlatu se dostaneme, proč se vám ale nikdy nepovedlo vyhrát zápas na mistrovství Evropy? Startoval jste na něm čtyřikrát (1949, 55, 57 a 59) a pokaždé prohrál hned v prvním kole.

Poprvé jsem boxoval v Dánsku s domácím Henningem Jensenem. Tady v Praze už psali dopředu, že jsem vyhrál, realita ale byla jiná. Nechci se vymlouvat, už tehdy se začal dělit svět na Západ a Východ a holt to dopadlo takto. Ale říkám, výsledek je daný, prohrál jsem. V Berlíně jsem nestačil na Brita Tommyho Nicholsona, v Praze pak s Italem Mariem Sitrim, kdy se nedá svítit, oba byli lepší. Sitri už měl tehdy takový profesionální styl, těžko se na něj něco vymýšlelo. Na závěr kariéry jsem pak nestačil na dalšího Itala Sandra Lopopola. Na olympiádě v roce 1956 jsem prohrál s Finem Penttim Hamalainenem. Všichni, co mě porazili, ale poté vyhráli titul, nebo byli ve finále, tedy až na Fina, který bral bronz a obhajoval titul z Helsinek (tehdy ve váze do 54 kg, pozn. redakce). Takže myslím, že se nemám zač stydět, pokaždé jsem prohrál se skutečnými šampiony.

Zachara vs Drogosz / zdroj foto: archivNemrzí vás, že jste nemohli boxovat o titul mistra světa? Světové šampionáty se ve vaší době nekonaly.

Trochu ano, ale tak to bylo dané. Měl jsem jiný sen, tehdy se boxovaly zápasy Amerika vs. Evropa, po tom jsem toužil, když jsem vyhrál olympiádu. Jenže jak jsem říkal, už tehdy se začal svět dělit a i když se ty souboje konaly, byly bez účasti boxerů z komunistických zemí.

A kdybyste měl zavzpomínat na zmíněný olympijský triumf?

Dostal jsem se na ni právě díky nebohému Julkovi Tormovi. Nominoval jsem se, splnil jsem kritéria, ale tehdejší odborníci tvrdili, že se svým stylem boje nemám na olympiádě co dělat. A právě tehdy se za mě postavil Julko, který prohlásil, že když nepůjde Zachara, tak nepůjde ani on. Tehdejší šéf svazu pan Beranovski, který byl polského původu, který na Tormu trpěl, takže díky němu jsem se na olympiádu dostal. A díky oběma a Bohu jsem ji mohl vyhrát.

Který zápas byl nejtěžší?

Se všemi jsem boxoval na tři kola, těžko říct, který byl nejtěžší. Nejvíce nervózní jsem byl před finále s Italem Sergiem Caprarim. Ten byl v šatně hodně divoký, pořád tam poskakoval, stínoval, snad aby mě zastrašil a tak za mnou přišel Julko Torma, podíval se na něj, na mě a řekl mi: „Co se bojíš? Třikrát, čtyřikrát ho trefíš a pryč od něj. Co je na tom?!“ Problém byl v tom, že nebylo kam odejít. Takže já ho vždycky třikrát, čtyřikrát trefil, on mne jednou, ale já měl pokaždé pocit, že na mě padá barák, jakou měl ránu. Ale nakonec jsem to zvládl.

Když už jsme na Memoriálu Julia Tormy, vy jste ho znal, co byste o něm řekl? Z vašich slov je cítit, že jste k němu měl velkou úctu.

Poznali jsme se v Bratislavě v závodech pana Bati, kde jsme oba pracovali. Bylo to po válce, kde hodně maďarských sportovců uteklo, v čele s panem Puskásem, na chvíli i Lászlo Papp, a také právě Julko Torma. Bydleli jsme kousek od sebe, sblížili jsme se, přestože on ještě příliš neuměl slovensky. Ale mám zajímavou historku ze Všeslovanských závodů, kde s námi na hotelu na Čeperce bydleli i Sověti a ty si věšeli za bazén na vrbu salámy. A Julko byl skvělý plavec, tak jim tři, nebo čtyři uřezal. A Sověti se mohli zbláznit. Tam si mě získal, byl skvělý parťák.

Zachara vs. Horváth / zdroj foto: archivTakže byl dobrým kamarádem?

Vynikajícím. Nedal na kluky dopustit, i když byl přísný. Ovšem přísný a férový. A my na něj taky ne. Trénoval nás, vedl tréninky v klubu, snažil se do nás dostat to svoje „trefit a neinkasovat“, problém třeba pro mě byl, že jsem neměl ten vrozený postřeh jako Julko. I když na to bohužel nakonec doplatil, když na olympiádě v roce 1956 prohrál s Chilanem Ramonem Tapiou, který ho posadil na zadek. Tam bylo krásně vidět, jak už tehdy fungovali funkcionáři. Dokud se mu dařilo, bylo všechno v pořádku, když prohrál, všichni se od něj odvrátili zády.

Moc mu nepřidal ani fakt, že jsme z Melbourne cestovali lodí, takže bylo zřejmé, že nestihneme doma vánoční svátky, které byli pro Maďary svaté. Když se to Julko na lodi dozvěděl, tak málem omdlel. Byla to velká změna, už jsme byli připravené nastoupit na letadlo, když nás nahnali na sovětskou loď, kterou jsme se dostlali na kontinent a odtud jsme jeli vlakem tou jejich magistrálou přes celé Sovětský svaz. Tehdy s námi cestovali Zátopkovi, či Olga Fikotová, která vezla zlato a Sověti se s ní hodně chlubili. Celou tu cestu vlakem totiž pojali jako triumfální návrat šampionů.

Když jsme dorazili do Moskvy, tak jsme se dozvěděli, že změna trasy byla kvůli tomu, že se nás chtěli zmocnit západní „imperialisté“. Problém byl, že my měli oblečení do tepla, ne zimní Moskvy, protože do ní jsme dorazili až na konci ledna, po dvou měsících cesty. Někteří z nás z ruské metropole nakonec letěli, někteří pak ještě museli vlakem.

Vybavíte si ještě nějakou osobní vzpomínku na pana Tormu?

Měl velký vztah k rodině a sportu, koho si oblíbil coby kamaráda, měl se dobře. Na mě nedal dopustit, jsem za to rád, je to pro mě čest, že se mohu vlastně chlubit kamarádstvím s Julkom Tormou.

A jaký byl vlastně Julius Torma boxer?

Vynikající! To, co někteří nedosáhli ani tréninkem, to on dostal do vínku od Boha. Především techniku a postřeh. Jak jsem ale řekl, bohužel na to vlastně i doplatil v Melbourne v zápase s Tapiou, kde jsem ho viděl poprvé na podlaze na zemi. Byl to hodně tvrdý soupeř, námořník. A když Jula trefil, náš trenér už věděl, že je konec. Sebral a odešel pryč. My s Jožkou Němcem jsme mu pomohli do šatny, kde se nás ptal, jestli prohrál na body. My na něj, že KO. A jak jsem řekl, od té doby se od něj odvrátili i funkcionáři, kteří se dostávali na velké akce i právě díky jeho úspěchům. Jakmile zjistili, že už je konec, přestal být pro ně zajímavý. Ale to je bohužel i dneska.

Na závěr: potkávali jste se i po kariéře?

Dokud jsme boxovali v Praze, tak ano. Ale oba jsme bydleli jinde, on ve Vysočanech, já ve Vršovicích, stali se z nás postupně sportovní rivalové, když on boxoval za Duklu, já za Rudou Hvězdu a postupně se naše cesty rozcházely. Po lidské stránce jsem ale kamarádi vždycky zůstali.