Profiboxing.cz

Přepnout do PC verze

VIDEO Olympijští vítězové v profi-ringu: Jak přemožitel Golovkina pro miliony nezamířil

  • Napsal Antonín Vavrda

Gajdarbekov a GolovkinGajdarbekov a GolovkinPRAHA – Olympijský vítěz = úspěšný profesionální boxer? Tato rovnice sice celkem sedí, ale jak zjistíme v naší nové pravidelné letní rubrice, není tomu tak úplně vždy.

V průběhu následujících deseti týdnů vás seznámíme s olympijskými vítězi od olympijských her v Atlantě 1996 a ukážeme vám, jak se (ne)prosadili v profesionálním boxu. Pokračujeme střední vahou.

DALŠÍ ČLÁNKY Z MINI-SERIÁLU:

ATLANTA 1996 – ARIEL HERNÁNDEZ (KUBA, nikdy do profesionálního ringu neodešel)

Byly to zlaté časy kubánského boxu. Hodnocení národů v Atlantě vyhrál ostrov svobody mimo jiné i zásluhou tehdy šestadvacetiletého rodáka z Guane. Hernández obhajoval zlato z her v Barceloně 1992 a o jeho triumfu nebylo nejmenších pochyb.

Zajímavostí jeho cesty budiž fakt, že podruhé za sebou – opět v osmifinále – zastavil sen o olympijském zlatu fenomenálního Němce Svena Ottkeho, který na rozdíl od něj následně zamířil do profesionálního ringu, kde se probil až k bilanci 34-0. Ve čtvrtfinále v Atlantě si pak také dvojnásobný mistr světa a vítěz Panamerických her poradil s Rusem Alexandrem Lebzjakem, který o čtyři roky později dokráčel ke zlatu ve váze polotěžké.

SYDNEY 2000 – JORGE GUTIÉRREZ (KUBA, v profesionálním ringu boxoval jeden duel)

Na svého krajana dokázal o čtyři roky později navázat v době her pětadvacetiletý Jorge Gutiérrez. Také jeho příběh je zajímavý. V roce 1994 se stal juniorským mistrem světa, na seniorské světové scéně ale zazářil poprvé až v roce 1999, kdy skončil právě Hernández.

Coby vice-mistr světa si zajistil letenku k protinožcům, kde dokráčel až ke zlatu. Zajímavostí budiž, že na své cestě knockoutoval ve čtvrtfinále Rumuna Adriana Diacona, přestože o rok dříve prohrál ve finále MS s jeho krajanem Marianem Simionem. Tam ale startoval mladý Kubánec ještě v lehké střední váze, která už se nyní neboxuje. Ve finále pak zdolal Rusa Gajdarbeka Gajdarbekova.

Zajímavostí levorukého Kubánce budiž, že v profesionálním ringu nakonec jeden zápas odboxoval. Ovšem daleko po své amatérské kariéře a ve chvíli, kdy se ze své rodné země odstěhoval do nedalekého Dominikánské republiky. Místo ve střední váze se ale představil ve váze těžké a zápas s podprůměrným Sandym Sotem ukončil za 178 vteřin.

ATÉNY 2004 – GAJDARBEK GAJDARBEKOV (RUSKO, nikdy do profesionálního ringu neodešel)

Bez přehánění jeden z nejlepších amatérů posledních dvou dekád, který nikdy neodešel mezi profesionály, byť nabídky a možnosti k tomuto přestupu měl. Gajdarbekov v amatérském ringu zničil například Jeffa Lacyho, poradil si také se skvělým Maďarem Zsoltem Erdeiem, nebo dvojnásobným mistrem světa v profesionálním ringu Hassanem N'Damem N'Jikamem. A dvakrát za sebou boxoval finále olympijského turnaje.

Zatímco v Sydney nestačil ve vyrovnané bitvě na Gutiérreze, o čtyři roky později si ale již náladu zlepšil. V boji o zlato proti němu přitom stál úřadující mistr světa Gennadij Golovkin. I toho ale zdolal a celkem přesvědčivě 28-18 na body. Pro bijce přezdívaného „GGG“ to byla jedna z pěti amatérských porážek.

PEKING 2008 – JAMES DEGALE (Velká Británie, mistr světa IBF v super střední váze)

Na této olympiádě pomalu, ale jistě začal rozmach ostrovních boxerů a rozložení sil v amatérském ringu se začalo celkově vyrovnávat. Britové vybojovali v Číně celkem tři medaile, z toho jedno zlato. Tou jejich sbírku cenných kovů vyšperkoval levoruký rodák z Londýna.

DeGale na úvod zničil Američana Shawna Estradu, následně i Kazacha Bachtijara Artajeva, v semifinále pak Ira Darrena Sutherlanda, aby ve finále v těsné bitvě přeboxoval Kubánce Emilia Correu. Šlo o obrovský úspěch, celková amatérská bilance Brita je 79-16, navíc o rok dříve na mistrovství světa vyhořel už v prvním kole, když nestačil na Venezuelana Alfonse Blanka.

DeGale následně zamířil do profesionálního ringu, a i přes prohru v ostře sledovaném souboji s krajanem a vrstevníkem Georgem Grovesem v jedenáctém souboji kariéry, se dokázal probít k titulu mistra světa v super střední váze. Na jeho rekordu se třpytí hodně blyštivý seznam skalpů – vedle Paula Smitha například i Piotr Wilczewski, Marco Antonio Periban, Andre Dirrell či Lucian Bute. Naposledy v lednu remizoval se Švédem Badouem Jackem.

LONDÝN 2012 – RJOTA MURATA (Japonsko, neúspěšný vyzývatel o titul mistra světa)

Dvě medaile získali v britské metropoli v boxerském ringu Japonci. Tu zlatou pak výtečný Murata, který vstupoval do turnaje coby vicemistr světa. V Londýně se nejvíce nadřel v semifinále a finále, kde Uzbeka Abbose Atojeva a Brazilce Esquivaa Falcaa porazil vždy o pouhý bod.

S olympijským zlatem na krku a bilancí 119-18 zamířil mezi profesionály, kde jej hned první výhra katapultovala do elitní dvacítky BoxRec.com ve střední váze. Zápasu o titul mistra světa se dočkal i vinou různých zranění až letos a doma v Tokiu těsně prohrál s N'Damem 1-2 na body. Dle všeho tak dojde ještě do konce roku na odvetu.

RIO 2016 – ARLEN LÓPEZ (Kuba, do profesionálního ringu zatím nezamířil)

Po letech strádání se Kubánci opět derou na zavedené pozice. V Riu brali šest medailí, hned polovina z nich pak byla z nejcennějšího kovu. Úřadující mistr světa ve střední váze, který byl zlatý také mezi amatéry a Panamerických hrách, byl v olympijském ringu suverénní.

Důkazem budiž fakt, že od čtvrtfinále porážel zástupce velmi silných reprezentací – nejdříve Francouze Christiana Mbilliho, poté Ázerbájdžánce Kamrana Šachsuvarlyho, aby si ve finále poradil také s Uzbekem Bechtěmirem Melikuzijevem. Za měsíc uvidíme stále teprve čtyřiadvacetiletého Lópeze i na letošním světovém šampionátu.

Copyright © 2010-2022 Profiboxing.cz

Nahoru PC verze