Profiboxing.cz

Přepnout do PC verze

Ward: Málem přišel o oko, nemohl chytit Judaha a o nezničitelném přiteli Gattim

  • Napsal Martin Kopunec

Ward vs. Gatti / zdroj foto: ReproWard vs. Gatti / zdroj foto: ReproNEWCASTLE – Jeden z nejtvrdších boxerů historie, Američan Micky Ward (38-13, 27 KO) byl na začátku prosince přítomen v severoanglickém městě Newcastle, kde zavzpomínal na svoji kariéru a život. Během rozhovoru odpověděl taky na nejčastěji pokládané otázky ohledně jeho největších úspěchů ale i pádů.

DALŠÍ NOVINKY Z RINGU:

O neúspěšném pokusu o získání titulu IBF proti Vinci Phillipsovi v srpnu roku 1997:

„Jo zastavili to kvůli tržné ráně, co jsem měl nad okem. V boxu se to stává často. Podíval jsem se nahoru a viděl celou moji rodinu, která se úplně zbláznila. Křičeli a házeli pivo dolů do ringu. Byli toho názoru, že souboj neměl být zastaven. Nevěřil jsem svým očím, proč sakra házíte to pivo! Každopádně jsem šel ihned po zápase k lékaři a ten mi řekl, že stačil milimetr a přišel bych o oko. Tak hluboká to byla rána. Díky Bohu že to zastavili. Celá moje rodina se ale nahoře na balkóně zbláznila. V ten večer byly mezi fanoušky lepší boje než v ringu.”

O jeho bodové prohře z roku 1998 se Zabem Judahem:

„Bojovat s ním bylo jako zkoušet porazit ducha. Byl tak rychlý. Neskutečný pohyb, a ještě ke všemu byl levák. Ve svých úderech měl podivnou dynamiku. Nedokázal jsem toho hajzla chytit. Na malou chvilku se zastavil a já se trefil přesným úderem na spodek. Dodnes tvrdí, že to byl nejtvrdší úder, který kdy zažil. Byla to ale těžké prohra. Věk přibýval a přemýšlel jsem, jestli nějakou příležitost ještě ve své kariéře dostanu. Musel jsem trochu šlápnout na plyn.“

O jeho vítězství a zisku titulu WBU nad Shea Nearym v Londýně roku 2000:

„Ten večer jsem neměl vůbec žádnou podporu. Věděl jsem ale předem, že to tak bude, když boxoval doma. Když začala hrát hudba a já vyšel ze šatny, slyšel jsem, jak všichni bučí. Řekl jsem si jen, kurva, asi bych se měl vrátit do šatny. (směje se) Ten večer byl ale můj, pohyboval se dobře, ale já byl zkušenější a celý vesmír stál při mně.

O slavné trilogii s Arturo Gattim:

„V této fázi kariéry jsem šel hlavně po penězích. Cíl každého bojovníka je stát se šampionem, ale po třicítce se musíte začít starat více o finanční stránku. Nemůžete dojít do obchodu s pásem šampiona a říct, že chcete bochník chleba zadarmo. Potřebujete peníze. Nechápejte mě špatně, samozřejmě jsem chtěl titul, ale měl jsem rodinu a musel jsem se o ni postarat. Bojoval jsem s opravdu tvrdými boxery, ale Arturo byl vrchol. Nechci nijak shazovat jiné bojovníky, třeba Emanuel Augustus byl stejně tvrdý jako Gatti. Když jste ale v takovém boji, neuvědomujete si, jak výjimečný duel to je, dokud jej neuvidíte zpětně a neuslyšíte komentátory a ohlasy. V devátém kole, když jsem ho trefil tvrdým úderem na spodek a on šel k zemi, jsem si jen v duchu říkal: 'Prosím tě nevstájem, kurva hlavně nevstávej. ' Jenže on vstal a já si jen zaklel, že musím pokračovat v tomto těžkém souboji. Kdyby to byl kdokoliv jiný, myslím že by to ringový Frank Cappuccino zastavil, ale byl to Gatti, tak to nechal. Kdyby to zastavil, neměli bychom trilogii.”

„Po vítězství mi nabízeli slušné peníze za boj s jinými jmény, ale odmítl jsem to. Chtěl jsem jenom Gattiho. Poprvé mi dal šanci on, tak jsem mu to chtěl vrátit. I naše druhé setkání byl dobrý boj, i když ne úplně pro mě. Ve třetím kole mě trefil tvrdým úderem nad levé ucho a protrhl mi ušní bubínek. Padl jsem na zem, ale vstal jsem a řekl rozhodčímu, že jsem v pořádku, i když moje hlava byla úplně mimo. Cítil jsem se jako na nejšílenějším kolotoči. Boj pokračoval a Arturo do mě bušil, jak to jen šlo. Moje nohy byly mimo, moje hlava byla mimo. Bylo v ní vše zakalené. Pak mě trefil jedním z nejtvrdších úderů naší trilogie, a to mě probudilo. Nejupřímněji jak to jen jde, říkám, že jsem byl v hlavě najednou úplně v pohodě, i když moje nohy stály pořád za hovno. Byla to ta nejbláznivější věc v mém životě a doktor mi později řekl, že takový úder vás může probudit, anebo naopak uspat. Měl jsem velké štěstí.“

„Ve třetím souboji jsem jej dokázal poslat do počítání v šestém kole. Po konci kola jsem myslel, že v sedmém bude stále mimo. Vstal jsem po minutě z rohu a najednou jsem měl nohy jako želé, byl jsem jako po tvrdém knockdownu. Dick (Eklund, Wardův nevlastní bratr) na mě něco křičel, ale vůbec jsem nerozuměl co. Nebylo ve mně nic. Jako bych ze vteřiny na vteřinu zestárl. V posledních třech kolech jsem bojoval s úplným vyčerpáním. Neměl jsem ani špetku energie, ale neskončil jsem. V hlavě jsem ale věděl, že jde o můj poslední souboj kariéry. Nezáleželo na tom, jestli vyhraji, nebo ne, zdraví je nejdůležitější. Příliš mnoho bojovníků zůstalo v ringu příliš dlouho.“

O smrti jeho skvělého kamaráda:

„Stali jsme se opravdu blízkými přáteli. Arturo se objevil v nemocnici po našem třetím souboji. Měl jsem velké problémy s očima. Celý rok po zápasu jsem viděl dvojitě. Musel jsem podstoupit operaci svalů kolem očí, abych zase viděl normálně. Zatímco jsem ten večer po souboji čekal na doktora, zavolali nějaké chlapa, který mě přišel navštívit a pozdravit mě. Neviděl jsem, a tak jsem se zeptal, kdo to je. Byl to Arturo. Sám byl po bitvě v nemocnici, ale došel za mnou a zeptal se: 'Micky si v pořádku? ' Ten večer jsme se pokoušeli zabít jeden druhého a pak dojde a zeptá se mně, jestli jsem v pořádku. Mám z toho dodnes husí kůži, když na to pomyslím. Staral se o to, jak se cítím, a proto jsme se stali přáteli. Byl to přesně ten typ správného chlapa.“

„Od té chvíle jsem byl vždy v jeho rohu při dalších bojích. Chodili jsme spolu pít. Chtěli po mně, abych jej trénoval na jeho poslední zápas. Byli jsme si opravdu blízcí. Mluvil kanadsko-italským přízvukem a já zase tím bostonským, takže jsme si pořádně nerozuměli. Když jsme ale pili, rozuměli jsme si skvěle. (smích) Nikdo jiný nám nemohl rozumět.“

„Zavolali mi, když jsem byl s rodinou u jezera. Řekli mi, že našli Artura mrtvého v Brazílii. Arturo mi pár dní předtím volal, že mě dojede navštívit a podívá se na natáčení filmu 'The Fighter', který je o mně a o mém bratrovi. To bylo naposledy, co jsem s ním mluvil.“

„Nikdy se nevzdal v ringu a nikdy by se nevzdal života. Co se stalo, to nevím, nechci nijak spekulovat. Můžu ale zaručit, že to nebyla sebevražda. Co se stalo nikdo neví, možná jeho žena, ale nechci ji z ničeho obviňovat. Měl dvě krásné děti a vím jistě, že by je takto neopustil. Vím, že nic takového neudělal a s tím budu žít do smrti.”

Nemáte povoleno vkládat komentáře.

Copyright © 2010-2020 Profiboxing.cz

Nahoru PC verze