Profiboxing.cz

Přepnout do PC verze

VIDEO 10 let od zápasu Fragomeni vs. Kraj. 'Nebyl to můj den,' vzpomíná Mlátička

  • Napsal Antonín Vavrda

Kraj vs. Fragomeni / zdroj foto: ArchivKraj vs. Fragomeni / zdroj foto: ArchivPRAHA/MĚLNÍK – Psal se datum 24. října 2008, když se do ringu v PalaLido v Miláně proti sobě postavili domácí veterán Giacobbe Fragomeni (25-1, 10 KO) a český bijec Rudolf Kraj (14-0, 10 KO). Duel v osmém kole zastavil ringový lékař a bodoví určili za vítěze verdiktem 77-74 (3x) Itala.

Jak na tento duel, poslední v profesionální kariéře, vzpomíná „Ruda Mlátička“? A co se za těch deset let v jeho životě změnilo? Nejen o tom jsou následující řádky.

VÍCE O ČESKÉ BOXERSKÉ SCÉNĚ:

Letí to, co říkáš? Deset let od tvého posledního zápasu...

Letí to, ne, že ne. Na to, jaké bylo boxovat, si vzpomenu pokaždé, když jdu se svým svěřencem do zápasu. To mi vždy moji kariéru připomene.

A pomáhají ti tyto zkušenosti?

Samozřejmě, že mám představu o tom, co se honí klukům v hlavě. Ale rozhodně neplatí, že když jsi dobrý boxer, tak budeš skvělý trenér. Ale je dobré, když si projdeš tím vším, co boxerovi před a během zápasu šrotuje.

Vzpomeneš si ještě někdy na souboj s Fragomenim, který se uskutečnil v italském Miláně přesně před deseti lety?

Vzpomenu si na něj málokdy. Maximálně v tom ohledu, že to pro mne byla obrovská šance, kterou jsem nevyužil. Měl jsem otevřené dveře, byl jsem připravený, ale nebyl to můj den. A určitě to nechci svádět na podmínky, které tam byly, hotel u dálnice a podobné maličkosti. Mrzí mě, že jsem v ringu po třech kolech zkysnul, pak jsem se z toho pomalu dostával, ale lékař to zastavil.

V čem bylo to nekomfortní zacházení?

Hotel daleko od haly, u dálnice, takže jsem měl fakt hezký výhled. (úsměv) Neměl jsem možnost si nějak před zápasem zatrénovat, zalapovat. Prostě nebylo to perfektní, ale boxoval jsem na jeho půdě, dalo se to čekat. Žádné vyložené podrazy neudělali.

Proč se vlastně boxovalo v Itálii? Měl jsi za sebou silnou stáj (dnes již neexistující Universum Klause-Petera Kohla, kterému se přezdívalo „Německý Don King“).

Italové dali více peněz, vyhráli dražbu. Vše se vlastně zlomilo ještě před ní, když Němci zjistili, že u nás v České republice o ten zápas není zájem. Především od televizí. V Německu platily RTL, ZDF či ARD velké peníze za to, že mohly vysílat boxerské zápasy. Tady chtěli Němci po České televizi asi 30 tisíc euro, Češi řekli, že dají maximálně deset procent a v tu chvíli jsem přestal být pro promotéry partner. Když nejsou média, televize, dali od toho ruce pryč.

Není to škoda? Vždyť na tebe a Lukáše Konečného přišlo v Praze přes osm tisíc fanoušků.

Škoda to rozhodně je. Myslím, že se to nyní zlepšuje, byť to ideální není. Myslím, že na tyto zápasy by lidi koukali, ale když není v televizi vůle, tak s tím neuděláš nic. U nás je to ještě zvrácené tím, že televize chtějí, aby se za přenos platilo jim.

Udělal bys něco ty jinak před deseti lety?

Nevím. Špatně jsem se vypsal, bolela mne hlava, nebyl jsem to já, nebyl jsem správně nastavený. Asi byl ještě více makal v tréninku, ale tehdy jsem vážně dřel. Vážně nevím.

Proč jsi po tomto zápase s boxem skončil?

Byl jsem asi tři měsíce bez tréninku, když mi přilétla nabídka od Sauerlandu na zápas s Markem Huckem o titul mistra Evropy. Sice za slušné peníze, ale měsíc na přípravu a to nebylo zrovna ideální, tak jsem je nakonec odmítl. Nebylo to ideální, co se stáje týče, neměl jsem kam směřovat, a někde trénovat sám a být bez rodiny, na to nejsem. Chybělo mi zázemí, byl jsem unavený psychicky, do toho zdravotní problémy, ramena, lokty. Tak jsem s tím seknul.

Ty jsi sekl nejen se svojí kariérou, ale na čas i s boxem jako celkem. Co tě vrátilo zpět?

Začal jsem podnikat, otevřel jsem hotel, potřeboval jsem se tomu věnovat naplno. Po třech, čtyřech letech jsem si řekl, že bych tady mohl založit nějaký oddíl a začal se pomalu věnovat trénování.

Přispěl k tomu syn, který také boxuje?

Určitě také. Byť není ideální, když otec trénuje syna. Ale vždycky jsme se s tím poprali a zatím to funguje.

Má tatínkovy geny?

Co se týče techniky a boxerského projevu, tak si myslím, že ano. Zatím nemá hlavu, jestli ji mít bude, to je věc druhá, každý kluk je jiný. Někdo je dospělý v šestnácti, někdo není ve dvaceti.

Co tě přivedlo k práci v ČBA?

Kluci ze Středočeské oblasti, kteří řekli, že by bylo dobrý, kdybych tam byl. Ze začátku jsem úplně nadšený nebyl, ale postupně jsem si na funkcionařinu zvykl, baví mě to. Jednou za čas jedu na trenérskou radu, abych viděl, jak na tom kluci jsou.

Budeš kandidovat v prosinci?

Určitě.

Na svoji pozici, nebo třeba ještě o stupínek výše, kdyby se Sváťa Žáček rozhodl nepokračovat?

To nevím, já věřím, že bude chtít pokračovat, že zůstane zdravý. Myslím, že nám to takhle funguje.

Zmínil jsi, že chodíš na trenérské rady, sleduješ i trendy z ringu? Koukáš na zápasy? Ať amatérské, tak profesionální?

Určitě, sleduji, protože mne box zajímá a baví. Sleduji naše kluky, myslím především chlapy. Určitě máme šikovné boxery, jde jen o to je u nás udržet. Je potřeba, aby je podporoval svaz. Což si myslím, že se nám docela daří, protože když jsou kluci šikovní a úspěšní, tak nějakou podporu mají. Celkově se koukám na zápasy, především titulové, když jsou dohledatelné, sleduji boxerské stránky, Profiboxing.cz, Bokser.org (polský web), kde jsou rychlí, aktuální. Navíc tomu rozumím. (usmívá se)

Když už se vracíme deset let do minulosti do zápasu o titul mistra světa. Potkal ses od té doby se svým tehdejším soupeřem?

Ne, s Fragomenim jsme se nikdy nepotkali. Z profesionální kariéry jsem se takhle s nikým známým nepotkal, jediný, s kým jsem se střetl po x letech, byl Saša Lebzjak (Kraj s ním prohrál olympijské finále 2000 v Sydney).

A jaké to bylo setkání?

Super, je to fakt dobrý chlapík, pořád se věnuje trenéřině, byl u ruské reprezentace, teď je zase jinde (Turkmenistán), je to borec.

Tebe reprezentace neláká?

Ani ne, Míťa Soukup (reprezentační trenér) mi říká, že někdy musíme letět někam spolu, abych mu pomohl. I coby funkcionář. Já se tomu tedy nebráním, ale všechno má svůj čas, mělo by nějak plynout. Nechci se nikam hnát. Přál bych si, abych vychoval nějakého kluka a mohl bych být u reprezentace s ním. To je takový motor. Celkově mě trénování zatím naplňuje, mám v klubu zhruba patnáct, dvacet kluků, kteří ví, že mají třikrát týdně trénink, učí se řádu, disciplíně místo toho, aby se někde toulali, chlastali, nebo fetovali.

https://www.youtube.com/watch?v=b6qZd6CslQI

Copyright © 2010-2022 Profiboxing.cz

Nahoru PC verze