Profiboxing.cz

Přepnout do PC verze

ALIHO TOP 10: Největší výzvou Foreman, nejtěžším byl Liston, nejtvrdší Chuvalo!

  • Napsal Martin Kopunec

Muhammad Ali kolážMuhammad Ali kolážJe to přesně týden, co uplynulo osmdesát let od narození Muhammada Aliho, jednoho z nejlepších boxerů všech dob. Dle mnohých vůbec toho nejlepšího, respektive toho nejvlivnějšího s dopadem i na běžný život. Před 47 lety ale pro The Ring – ještě před posledním duelem s Joem Frazierem či Kenem Nortonem – sepsal svůj seznam deseti duelů, které měli největší dopad na něj. A jde o hodně zajímavé čtení.

Poznámka redaktora: Tento článek původně vyšel v únorovém čísle časopisu The Ring Magazine z roku 1975. Jeho autory byli Muhammad Ali a Bob Goodman.

Dokáže Frank Sinatra vyjmenovat svých deset nejoblíbenějších písní? Dokázalo by dítě vyjmenovat svých deset oblíbených hraček? Dokáže Jim Brown vyjmenovat svých deset nejoblíbenějších fotbalových zápasů? A seřadit je podle oblíbenosti?


DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY:


Pochybuji o tom. Alespoň ne bez toho, aby své seznamy několikrát změnily.

Byl jsem požádán o svůj seznam nejméně stokrát. Vyjmenuj „své nejtěžší souboje“. Pravděpodobně jsem vždy odpověděl jinak. Je to těžká otázka, protože své zápasy považuji za těžké a všechny své soupeře za důstojné.

Až do této chvíle jsem si nejspíš nikdy nemusel sednout a doopravdy o tom přemýšlet. Zcela upřímně, pokud byste se zeptali příští týden, odpovím nejspíš zase jinak. Mám za sebou příliš mnoho milníků na to, abych případně přemýšlel o výběru zápasů podle jejich důležitosti.

V mé kariéře pravděpodobně nebyla větší výzva než ta, kterou představoval George Foreman v Kinshase v Zaire. Kupodivu, i když je to jeden z mých největších zážitků, nebyl to jeden z mých nejtěžších zápasů.

Nejtěžší byl zápas se Sonnym Listonem, ve kterém jsem v roce 1964 získal titul.

Byl jsem mladý a velmi jsem obdivoval Listonův talent. Uměl všechno – kromě tance. Na jeho obranu, kromě mě tu nikdy žádný tanečník nebyl. Ne v těžké váze. Liston měl obrovskou sílu v obou rukách, v ringu byl chytrý a silný jako žádná jiná těžká váha, kterou jsem kdy viděl.

A taky byl ošklivý. V ringu i mimo něj. Na váze mě považovali za absolutního outsidera. Mé bláznivé chování přisuzovali údajnému strachu. Měl jsem být vyděšený k smrti.

Sonny se mě snažil hned od začátku rozebrat. Hodně jsem se pohyboval a držel se od něj dál, protože jsem věděl, že od druhého kola přeberu otěže. Ale „Medvěd“ byl po celou dobu nebezpečný, byl prostě zlý.

Ve čtvrtém kole mě začaly pálit oči. Když jsem se vrátil do svého rohu, vůbec jsem neviděl. Napadlo mě, že má Liston něco na rukavicích, a požádal jsem Angela (Dundeeho, trenéra), aby mi sundal rukavice. Neudělal to. Namísto toho mi pořádně vymyl oči, zkontroloval Listonův roh a promluvil s rozhodčím. Hlavně se ale snažil získat čas.

Zazvonil gong, ale oči mě stále pálily a slzely. Angelo mě poplácal po zadku a řekl „Pokračuj“.

Napůl oslepený jsem zahlédl, jak se na mě řídí to zvíře. Naštěstí jsem měl dost instinktu, rychlosti a ano, i strachu, abych se nenechal chytit Listonem, který mě po ringu pronásledoval jako lovec. A oči se mi začaly postupně rozjasňovat.

Vyčerpal se, hodně. Jeho údery ztratily sílu. Byl unavený a já věděl, že získávám kontrolu. Jako raněné zvíře s oteklýma očima a tržnou ranou se pokusil o poslední tvrdý úder, ale nedokázal toho využít. Na konci šestého kola jsem do rohu odcházel s pocitem, že jsem nový šampion.

Přesto se mi velmi ulevilo, když jsem viděl, že velký Sonny Liston zůstal sedět na stoličce i poté, co zazvonil gong na kolo sedmé.

Stále si ho vážím jako jednoho z největších knockoutérů všech dob.

Dalším, řekl bych, by byl zápas s Dougem Jonesem v roce 1963.

Jones slavil velké vítězství před limitem nad Zorym Folleyem. Byl chytrý a hladový. S další z mých předpovědí jsem na sebe vyvíjel tlak a snažil se ji splnit. V Madison Square Garden bylo narváno a Jones byl rodák z New Yorku.

Celou noc mě odhodlaný Jones dostával pravačkou. Neustále na mě tlačil a nemohl jsem se dostat do tempa. Byl jsem velmi rád, že jsem zvítězil těsně na body.

A je to tady, dostávám se do velkých problémů. To proto, že nevím, kdo by mohl být tvrdším protivníkem než Joe Frazier při našem prvním setkání. Ten večer, 8. března 1971, to bylo opravdu něco, na to datum nikdy nezapomenu.

Joe byl neustále přede mnou. Myslel jsem, že jsem zvítězil, ale nejsem ten, kdo to může posoudit. Ten zápas si pamatuje každý, takže na tom nesejde. Ten večer byl naprosto úžasným boxerem těžké váhy. Jeho styl mi pokaždé naservíroval těžký zápas.

Frazier vs. Ali 1971 / zdroj foto: archivFrazier vs. Ali 1971 / zdroj foto: archiv

Frazier vs. Ali 1971 / zdroj foto: archivFrazier vs. Ali 1971 / zdroj foto: archiv

Ken Norton byl strašně tvrdý v obou našich zápasech. V prvním souboji mi zlomil čelist a neustál jsem to kondičně. Ve druhém jsem od prvního kola vedl, ale nakonec jsem zvítězil velmi těsně na body. Nortonova síla a nepředvídatelný rytmus mě rozhodí a je podobný jako Frazier. Bude pro mě vždy těžké ho zdolat.

Vím, že jméno Karl Mildenberger nemusí mnoha lidem nahánět strach, ale pro mě byl těžkým protivníkem.

Bojoval jsem s ním v Německu v roce 1966. Byl to levák a já měl velké problémy se proti jeho stylu prosadit. Uměl docela slušně boxovat a uštědřil mi pár dobrých ran. Dostal jsem ho až ve 12. kole v souboji, o kterém si všichni mysleli, že bude snadný.

V mém druhém zápase po více než tříleté pauze mi Oscar „Ringo“ Bonavena zajistil opravdu těžkých patnáct kol.

Bonavena – malý, nešikovný a silný – dělal všechno možné, aby mě porazil. Nakonec jsem ho v 15. kole nachytal, když se snažil udeřit levým hákem. Byl jsem opravdu rád, že tento vyčerpávající duel skončil.

V roce 1972 jsem se v Lake Tahoe utkal s šampionem polotěžké váhy Bobem Fosterem. Vždy jsem si ho vážil jako možná nejlepšího boxera jeho divize, ale nikdy jsem si nemyslel, že by mě mohl porazit.

Téměř čtyři kola jsem na něj ležel a využíval své dvacetikilové převahy, abych ho unavil. V okamžiku, kdy jsem byl přesvědčený, že se mi to povedlo, začal mě trefovat jabem. Nemohl jsem uvěřit, že mě, mistra jabu, naprosto převyšuje. Jeho přední byla ostrá a tvrdá. Trefil mě několika dobrými kombinacemi a párkrát se mnou otřásl.

Poprvé v kariéře mě někdo dokázal udělat svými údery tržnou ránu. Váhový rozdíl si ale vybral svoji daň a v osmém kole šel posedmé, a naposledy k zemi. Byl jsem rád, že jsem se nepotkali dřív a že neměl o deset nebo patnáct kilo víc.

Možná to bude znít zábavně, ale Jimmy Ellis, který byl dříve mým hlavním sparingem, mi v Houstonu připravil v roce 1971 hodně těžkou noc.

Jimmy, který mě a moje pohyby znal pravděpodobně lépe než já sám, byl velmi chytrý bojovník. Byl velmi hrdý a také byl mistrem světa. Sedm nebo osm kol mi Jimmy dával opravdu zabrat. Technicky skvělým plánem na mě neustále tlačil a držel mě v plné koncentraci. Kolem devátého kola jsem začal mít převahu a ve dvanáctém to rozhodčí zastavil.

Znovu mě napadá Joe Frazier a jak asi tušíte, byl to další tvrdý souboj, ale tentokrát jsem ho vyhrál. Joe byl pořád stejně neúnavný a zdálo se, že je v průběhu souboje silnější a silnější. Myslel jsem, že jsem ho na začátku zápasu dostal, ale došlo k malému zmatku s gongem a rozhodčí zasáhl příliš brzy.

Zápas byl skvělý a Joe zůstává vysoko v mém žebříčku ve více ohledech. Momentálně to máme 1:1. Možná někdy završíme trilogii, abychom zjistili, kdo je lepším bojovníkem. Joe by si to určitě přál.

Tohle je má desítka, o kterou jsem byl požádán, ale určitě do ní patří daleko více mých soupeřů.

Jerry Quarry, v našem prvním společném zápase v Atlantě, se první tři kola opravdu rozjel, ale rozhodčí to zastavili kvůli tržné ráně po jednom z mých úderů. Byl to můj první zápas po několikaleté pauze a Quarry byl možná až moc velké sousto. Měl jsem velké štěstí, že ten zápas skončil předčasně.

Joe Bugner, mistr Evropy, se mnou v Las Vegas absolvoval těžký boj na dvanáct kol. Další zápas, o kterém si lidé mysleli, že bude snadný, ale Bugner byl odhodlaný, chytrý a rychlý.

Mac Foster se mnou držel krok v japonském Tokiu vyčerpávajících patnáct kol, což byl z fyzického hlediska jeden z mých nejtěžších zápasů.

Alvin „Blue“ Lewis, kterého jsem porazil v jedenáctém kole v irském Dublinu, mi dal mnohem víc zabrat, než jsem čekal. Před soubojem jsem byl sice nachlazený, ale to mě neomlouvá. Lewis byl dobrá těžká váha, která bohužel nedostala více větších příležitostí.

Když už mluvíme o tvrdosti, nepamatuji si, zda byl někdo tvrdším soupeřem než George Chuvalo. Strávili jsme spolu v ringu 27 kol a ani jednou jsem ho nedostal do problémů. Neustále šel dopředu a „žral“ jeden úder za druhým.

Henry Cooper, jeden z nejlepších Angličanů, mě v Londýně poslal na prdel. Byl bezpochyby jedním z nejlepších, které jsem kdy potkal. Jeho velkým problémem byla slabá kůže, která se lehce potrhala.

Ernie Terrell, který se dal na dráhu zpěváka, mi v Houstonu vzdoroval celých patnáct kol a mám pro něj jen slova chvály.

Jak jsem řekl, všichni byli tvrdí chlapi. Nikdy jsem neměl snadný zápas.

V ringu zažiju ještě pár těžkých zápasů, ale ten nejtěžší mě teprve čeká, až skončím s boxem. To začne boj na pomoc pro mé lidi.

Aliho krátce po tomto článku čekal duel s Chuckem "The Real Rocky" WepneremAliho krátce po tomto článku čekal duel s Chuckem "The Real Rocky" Wepnerem

Aliho krátce po tomto článku čekal duel s Chuckem "The Real Rocky" WepneremAliho krátce po tomto článku čekal duel s Chuckem "The Real Rocky" Wepnerem

Copyright © 2010-2022 Profiboxing.cz

Nahoru PC verze