Profiboxing.cz

Přepnout do PC verze

NÁZOR Posmívat se bojovníkovi, který se necítí na pokračování zápasu? Ubohost

  • Napsal Antonín Vavrda

Zklamaný Max RohskopfZklamaný Max RohskopfPRAHA – Co na tom, že na víkendovém UFC porazil Curtis Blaydes už čtvrtého elitního bojovníka těžké váhy, Alexandra Volkova a hlasitě si říká o velkou, možná i titulovou šanci (nebo třetí setkání s Nemesis Francis Ngannou). Hlavní příběh večera se napsal už v prvním duelu gala mezi vítězným Austinem Hubbardem a Maxem Rohskopfem.

Devěkrát požádal své trenéry Max Rohskopf o ukončení duelu. Ani jednou nereagovali. Učinil tak až rozhodčí Mark Smith. A ač zrovna nejsem fanouškem Dana Whita, tak tentokrát se s jeho hodnocením tohoto rozhodnutí dá souhlasit. Ukázal jednou také lidskou, správnou stranu své tváře.

DALŠÍ KOMENTÁŘE V RUBRICE:

Na rozdíl od jiných, například Dana Hookera, který se svému parťákovi v oktagonu vysmál. Co na tom, že on sám má ve své rekordu zapsané dvě porážky na submisi.

K smíchu a pohrdání je ale naopak on, bijec pyšnící se přezdívkou „Kat“.

Jedna věc je mít ostrou přezdívku, být tvrďákem a válečníkem, druhá věc je být bojovníkem. A to neurčuje jen to, jak zmasakrovaný z kolbiště odejdete, ale co v něm ze sebe vydáte.

Jistě, spousta lidí – především ti, kteří neznají bojové sporty zevnitř – vidí v tratolišti krve a ve zlámaných kostech to hlavní kouzlo těchto zápolení, ale to je právě ona chyba. A ještě horší je, když je v podobném názoru podporují takovými prohlášeními sami bojovníci jen pro pohonění ega a těch pár lajků navíc na sociálních sítích.

Je totiž rozdíl vlézt do ringu, či oktagonu a jen tak skočit šipku s vidinou jistého výdělku, nebo se tvářit jako ten největší tvrďák a poté raději zápas vzdát (také jsme to v Česku zažili a není to tak dávno), nebo kývnout na duel pár dní před jeho absolvováním, jít do něj lehce zraněn, shazovat na poslední chvíli více kilo, než jste zvyklí a po dvou odbojovaných kolech požádat trenéra o konec, protože už prostě nemůžete.

Byť hlavní díl viny na tom, co se stalo nese trenér Robert Drysdale, který si následně stál za svým, že by se stejně choval, i kdyby se vrátil čas, protože „jeho prací je dostat z bojovníka to nejlepší a maximum“, názory podobné těm Hookera by se neměly přehlížet.

Hodně by totiž zajímalo, co by oba muži říkali, kdyby zápas pokračoval a kdyby jej pětadvacetiletý Američan nedobojoval do konce, nedej bože skončil v nemocnici třeba s krvácením do hlavy, nebo po kolapsu organismu.

Ač to stále spousta bojovníků (také u nás zlehčuje), právě ono extrémní shazování bojovníků stojí za velkou částí tragédií v ringu (i oktagonu) v posledních letech. Krom vody z těla totiž při něm dochází ke ztrátě mozkomíšní tekutiny, která chrání mozek v lebce. A i když váhu celého těla za den a půl od vážení dokážete dostat na stejnou hodnotu jako před shazováním, tuto tekutinu za tak krátkou dobu plně neobnovíte.

Důsledky jsou pak často fatální, druhá polovina loňského roku v boxerském ringu budiž důkazem.

A hlavně, trenér je v zápase pro svého bojovníka, není to opačně. Bojovník je vždy na prvním místě, to on nasazuje život, nikdo jiný. A pokud jej ani za minutu pauzy nedovedete přesvědčit, aby pokračoval, aby to zkusil, pokud vás za těch 60 vteřin devětkrát požádá o konec zápasu, měl byste ho prostě a jednoduše jeho prosby vyslyšet a respektovat...

Copyright © 2010-2021 Profiboxing.cz

Nahoru PC verze