Profiboxing.cz

Přepnout do PC verze

Táborský ukončil kvůli zdraví úspěšnou třináctiletou kariéru. Mašina ale pojede dál

Daniel TáborskýDaniel TáborskýPRAHA – Je mu čtyřiadvacet a splnil si řadu ze svých snů. Teď ale končí jedna velká éra v jeho životě. Zdravotní problém nedovolí jednomu z nejlepších českých amatérských boxerů Danielu Táborskému pokračovat v kariéře.

Na rozhovor pro Fighters Magazin dorazí v mercedesu, je přesný jako hodinky. I když to není úplně veselé povídání, mluví upřímně, občas není daleko, aby se mu objevily v očích slzy. Nakonec se ale všechno otáčí pozitivním směrem. Tenhle urostlý chlap je plný sil a nevzdává se. Mluví o splněných snech i metách, na které chce dosáhnout v roli trenéra. „Nikdo nečekal, že to přijde tak rychle, ale nedá se nic dělat. Budu trenérem na plný úvazek a mým cílem je olympiáda,“ nestaví si malé cíle.

DALŠÍ NOVINKY Z AMATÉRSKÉHO RINGU:

Odhodlání mu nechybí. Z každého slova poznáte, že by ještě sám rád rozdával direkty a posílal soupeře k zemi. Jenže osud rozdal karty jinak. Box je dál jeho život, jen si prostě prohodí role. Nebude stát v ringu s rukavicemi na rukách, bude jako trenér. I tohle však bere s naprostou vážností a o sportu svého života vypráví dlouhé minuty. Občas se až nechce věřit, jaké detaily si i po letech vybaví. Možná všemu pomáhá i prostředí, kde si povídáme. V tělocvičně pálí příhodu za příhodou z třináct let dlouhé kariéry. Vyprávěl by možná ještě dál, ale jeho svěřenci už se scházejí k tréninku a nesmí je ošidit. I tak ale bojovník přezdívaný „mašina“ nechal čtenáře nahlédnout do svého nitra. „Je to takové povídání, které beru jako rozlučku s kariérou. Přišel zdravotní problém, který prostě nezmizí,“ říká smutně.

Věřil, že se vrátí

Přiznává, že se i tady pral do poslední chvíle a věřil, že se vše povede vrátit do normálu a on zase bude mezi provazy ničit soupeře. „Rok jsem běhal po doktorech, všechno jsem řešil, dokonce jsem zkoušel i šamany,“ líčí peripetie, jimiž procházel. Poslouchal různé teorie, podstupoval léčby a na peníze nekoukal. Jenže problém se nelepšil, až vše odhalil neurolog Nedělka. A ten vyřkl tvrdý ortel: Končíš. „Pak jsem si pobrečel. Bylo to drsný. Myslel jsem, že se zblázním. Bylo to definitivní. Můžu trénovat, běhat, posilovat, ale do zápasů už to nepůjde,“ má jasno rohovník.

Což o to, už čtyři roky vede svůj Real Fight Club Praha, takže trenéřina není problém. Jen si prostě nemyslel, že se stane tak rychle koučem na plný úvazek.

DALŠÍ ZAJÍMAVOSTI

Co pro mě znamenal Olymp
V Olympu jsem byl tři roky. Na mé cestě mi hodně pomohl, je to státní sportovní centrum pod ministerstvem vnitra. Je tam pět boxerů, co mají nějaký plat. Pomohlo mi to nejen po sportovní stránce, ale třeba i co se týče zdravotní péče. Jsou tam specialisté, se skvělým přístupem. Nemusel jsem nikde čekat hodiny v čekárně, tady se mi věnovali hned. Pak mě dostala na starost rehabilitační sestřička Smrčková, skvělá ženská. Má hodně osobní přístup, taková maminka. Občas když se jí něco nezdálo, plácla mě přes záda. Starala se o mě pečlivě a cvičila se mnou. Učila mě jak správně chodit, dýchat. Sportovci někdy spěchají, aby se dostali rychle dál, hledají různé speciální metody, ale občas je třeba vrátit se k úplným základům.

Vzpomínám si na první kondiční testy, kdy říkali, že nás naučí, jak efektivně trénovat. Já měl představu, že mi řeknou nějaké speciální, tajné tréninkové metody. Přišel jsem, doktor mi udělal funkční diagnostiku, napíchali na mě různé snímače, elektrody, na pusu jsem dostal masku. Udělali kondiční laktátový test a měřili i dýchání. A pak mi řekli, tady to máš oslabený, tohle přesílený. Když to skončilo, měl jsem pocit že patřím do invalidního důchodu. Takových věcí, co našli ke zlepšení, to jsem koukal. Čekal jsem nějaké supermetody a oni řekli, je třeba naučit se správně dýchat a chodit a hlavně posílit střed těla. Tak jsem si říkal aha, tak to je návrat ke kořenům.

Moc mě to posunulo a teď mi všechno pomůže i v trenérské kariéře. Nejde přece o chození na hlavě a o jedné ruce. Zapomíná se na základní věci, jako jsou dřep, klik. Zrovna teď si dělám licenci B trenéra boxu, je to vázané všeobecnou přípravou na FTVS. Tam nám na toto téma řekli taky spoustu věcí.
Samozřejmě teď uslyším, že někdo dokázal vyhrát, i když tyhle věci nedělá. Ale pak je třeba se podívat na tu věc komplexně. Ano, někdo třeba jednou vyhraje díky talentu mistrovství světa, jenže kdyby tyhle věci dělal, tak by ho vyhrál třeba třikrát. Hvězdy se soustředí na sebemenší drobnosti a já tvrdím, že je třeba dělat správně věci od základů.“

Proč jsem nešel k profesionálům
„Samozřejmě jsem to měl v hlavě, ale nespěchal jsem. Kluci tam hodně utíkají, ale tam je to především byznys. Člověk aby tam uspěl, musí mít kolem lidi, co mají peníze a kontakty. A aby se k těm lidem dostal, musí mít úspěch v amatérském boxu. Jinak je to spíš náhoda. Je třeba mít velký amatérský úspěch, já jsem nějaké měl, ale chtěl jsem dosáhnout něčeho většího, abych tam pak nefiguroval jen jako figurka pro rozboxování jiným soupeřům.“

Kdy se český boxer podívá na OH?
Určitě by to chtělo, aby tam český box měl zastoupení. Víte, je snadné říct, že českému boxu chybí úspěch. Ale on je to takový začarovaný kruh. Když není úspěch, jde do boxu méně peněz, a když nejsou finance, tak nejsou dostatečné podmínky pro trénování. A když nejsou dobré podmínky, tak chybějí ty dobré výsledky. Musíme tedy najít nějakého talentovaného boxera, co ten úspěch udělá i v těchto podmínkách a naruší ten začarovaný kruh. Po úspěchu přijdou peníze a lepší podmínky. To je cesta.
Musíme také zkusit získat peníze jinou formou než jen od státu, zpopularizovat box a přes to získat podmínky. Galavečery MMA dokazují, že to jde. Je třeba zapojit do dění okolo boxu víc mladých lidí, propagovat náš sport na sociálních sítích. Je třeba změnit systém uvažování a fungování. Nejde říct si, mám ty a ty prostředky a budu to dělat tak a tak a být spokojený. Musíme toho dělat víc. Box se musí víc propagovat, je třeba se starat o marketing. Bude to bitva, ale tady já vidím prostor, kde se dá pracovat na tom, aby na tom byl box lépe.

Real Fight Club a Manažerská liga
Můj klub Real Fight Club Praha funguje čtyři roky. Mám plné tréninky – soukromky i závodníky. Docela jsme se rozjeli a máme už i dvojnásobnou mistryni republiky Kateřinu Csicsaiovou. Přišla před rokem a tři čtvrtě a já jí řekl, že má talent a když bude makat, tak bude vyhrávat. Řekl jsem to víc lidem, ale ona jediná fakt makat vydržela. Takže už jsem vychoval reprezentantku. S tréninkem holek nemám nejmenší problém. Ony to občas berou hlavně jako kondiční trénink, nechtějí to dělat závodně. Rozvíjejí obratnost, vytrvalost a díky boxu se otevřou. Když přišla Kačka, tak nebyla moc výrazná. A teď? Úplně se rozsvítila a zvedla se jí sebedůvěra.

Moc mě baví taky projekt manažerské ligy boxu, dělám ředitele téhle soutěže. Tam začnou boxovat třeba chlapi v pětačtyřiceti letech, mají rodinu, práci a nemůžou trénovat dvakrát denně. Ale dáme jim možnost zaboxovat si zápas za určitých podmínek. Je to skvělá zkušenost. Teď třeba 14. prosince máme výroční galavečer a ten bude tematicky v České národní bance. MEB není jen o sportu, ale my se skrz tu soutěž snažíme pomáhat těm, co to potřebují. Na galavečerech se draží obrázky dětí z dětských domovů, získáváme finance na podporu nemocných dětí, invalidní vozík, vysokozdvižné plošiny, výcvik asistenčního psa. Koho by to zajímalo víc, najde informace na webu www.extraligaboxu.cz

Kdo mi také pomáhal
„Nemůžu zapomenout na společnosti a lidi, co mě podporovali. Bez nich by určitě nešlo připravovat se a boxovat na téhle úrovni. Určitě chci poděkovat Martě Bělkové, která mě už více než dva roky krmí, a že krmit těžkou váhu není nic lehkého. Má firmu mojekrabicky.cz, jde o krabičkovou stravu, kde skládají jídla na míru. Řeší tam váhu, výšku, aktivity během týdne a snaží se stravu nastavit, aby to vše správně fungovalo. Pak je třeba zmínit Fit-pro, prodejce sportovní výživy a tréninkového vybavení. Majtelem je Jirka Vácha, který mě podporoval a podporuje mnoho lidí z bojové scény. Patří sem i Uličník gym, chci poděkovat lidem z něj za zázemí a prostor pro tréninky. Martinu Štěpánkovi, který mě čtyř roky kondičně připravoval a zase pozvedl moje výkony a kousek dál.“

„Byla to moje vedlejší kolej a teď se z ní stane první. To je život. Box je krásný sport, ale umí být tvrdý a nekompromisní,“ přiznává. „Box miluju. Já jsem s ním nezačal kvůli tomu, že bych neměl jiné možnosti. Kdybych dělal byznys, tak věřím, že bych se taky slušně uživil ,a možná ještě lépe. Já jsem boxoval, protože tenhle sport mám strašně rád,“ říká. Však má také v okolí ringu řadu přátel.

Plány má velké, nic jiného po Táborském ani nemůžete chtít. „Boxu chci pomáhat, chci se angažovat při rozvoji naší asociace. Náš sport mi přijde trochu zapadlej, což je hrozná škoda. Je tu obrovský potenciál, box je atraktivní sport s dlouhou tradicí. Teď se třeba hodně mluví o florbalu, ale nemyslím si, že by byl tak atraktivní. Chtěl bych se postarat o to, aby byl box víc vidět. Víc se o něm mluvilo, psalo. Když to zvládl florbal, tak box musí taky!“

Ve škole sportovní antitalent

Možná by nemusel úplně opustit ring, mohl by tam fungovat jako rozhodčí. Rozhoduje zápasy v thajském boxu, tímhle směrem se však vydat nehodlá. „Fakt radši budu jezdit se svými svěřenci jako trenér a v téhle pozici bych se jednou dostal rád na olympiádu, když už mi to nevyšlo v roli boxera,“ přiznává. „Rozhodčí, to je krásná cesta, ale není to ta moje,“ usměje se.

Tolik do smíchu už mu není, když si vzpomene na svoje sportovní začátky. Nebojí se přitom pošťouchnout i vlastní já. Tvrdí, že v jedenácti letech platil za sportovního antitalenta, který patřil na tělocviku ve škole k nejhorším. Byl sice silný a kriketovým míčkem házel pozoruhodně daleko, jenže běhal pomalu, nešly mu míčové hry a nebyl tolik obratný. „Ve škole jsem byl ale docela hyperaktivní, pral jsem se a tak poradkyně přišla s tím, že bych se potřeboval někde vybít,“ pátrá v paměti. To ještě nikoho nenapadlo, jakým směrem se všechno nakonec zvrtne a Táborský oslaví tituly mistra repubiky a splní si řadu snů.

Box ale nebyl jeho okamžitou jedničkou, maminka se bála ho na něj pustit a tak jako první vyzkoušel karate. „Ale odtud mě vyhodili, protože jsem zlobil. Počítat japonsky, dělat nějaké sestavy, to nebylo úplně pro mě,“ netrápí se tím, že se z něj nestal karatista. Pak ale přišel osudový krok do SK Boxing Praha, kde mu maminka vyhlédla kickbox aerobik. „Říkala si, že mě tam nebudou mlátit, že je to takové neagresivní. Bylo tam asi devatenáct ženských a já řekl mámě, že se asi zbláznila,“ směje se při vzpomínkách Táborský.

Premiéra v ringu

Úplně zle to ale nedopadlo. Urostlého klučiny si všiml Marek Šimák, trenér boxu. Přesvědčil na místě oba dva, že na tréninku nikdo nikoho nezmlátí a odstartoval tak Táborskému boxerskou kariéru. „Byl jsem tam nejmladší, ale bylo to fajn. Jasně že se mi sem tam někdo smál, že jsem nemehlo, ale většina mě podržela a byla to pro mě ohromná motivace. A já si říkal, ty se mi směješ? Počkej, já ti jednou ukážu,“ vypráví a ani netušil, jak prorocká slova to byla. „Asi o deset let později mi jeden z těch kluků napsal na Facebooku, že sleduje moji cestu a moje úspěchy. Napsal, že jsem fakt dobrej. Přišlo mi to hezký.“

Zhruba po roce se poprvé postavil do ringu a prohrál s Josefem Bakešem z Palaestry. Táborský přiznává, že byl soupeř šikovnější. I po letech mu nedělá problém vysypat podrobnosti o premiéře mezi provazy. Prohra ho neodradila a za tři měsíce šel znovu na věc. „Šli jsme zase proti sobě a já ho porazil. Vtipný byl začátek zápasu, zapomněl jsem si vzít suspenzor a Martin Mráz mě převlékal v ringu před plnou halou. V zápase pak byl poprvé vidět můj styl. Jak jsem byl neobratnej, tak jsem se vždycky zabalil a šel dopředu. Takhle jsem soupeře převálcoval a vznikla moje přezdívka mašina,“ vykládá nadšeně.

Odměna titul

Kdyby to neměl v hlavě srovnané, nejspíš by od boxu prchnul, z prvních dvaceti bitev většinu prohrával. „Na tom, že jsem u boxu vydržel, má velkou zásluhu první trenér Marek Šimák. Pomatuju si, jak mi jednou po zápase řekl. Fyzičku naběháš, svaly naposiluješ, techniku se naučíš, ale srdce musíš mít. Ty ho máš, jenom vydrž a výhry příjdou.“

A on poslechl. Zatnul zuby a když přišla třeba o prázdninách šance, trénoval dvoufázově. „Poznal jsem, že to má něco do sebe,“ prohlásí bez větších emocí. A odměna přišla v roce 2009, kdy vyhrál první mistrovství republiky. Sice měl jen jednoho soupeře, ale to mu radost nekalí. „Začal jsem ho bít a asi po půlminutě přiletěl z jeho rohu ručník. Pro někoho to nemělo váhu, ale pro mě to mělo obrovskou cenu. Tím jsem se nastartoval, bylo to krásný. Všechno mě nakoplo a já začal ještě víc dřít,“ říká i s odstupem let nadšeně. Další vítězství na sebe nenechala čekat a fanoušci i experti začali vnímat, že je mezi provazy další boxer, kterého stojí za to sledovat.

Vstávání v pět ráno

Pochopitelně sem tam přišla i porážka. Ta, která bolela, je třeba z mistrovství republiky juniorů v Povrlech. „Tam jsem prohrál ve finále s Radkem Giessmanem. To byl kluk z Chomutova. Strašný talent, ale taky trochu vyčůránek. Nikdy mě nezbil, ale vždycky vyhrál o kousek. Stalo se to čtyřikrát a já to nesnášel. Já poctivě trénoval, on tomu tolik nedával, jeho životospráva taky za moc nestála, ale díky talentu vyhrával,“ kroutí hlavou Táborský.

Po prohraném finále začal ještě víc dřít, a navíc si nad postel pověsil nápis „Giesmann ještě spí“. Co to mělo znamenat? „Mašina“ vstávala v pět hodin ráno každý všední den a chodila běhat. Na výhru nad rivalem si ještě musel počkat, ale úspěch přišel. „Na juniorské republice v roce 2011 jsem všechno vyhrál před limitem,“ říká pyšně.

Další zlom přišel, když si dříče všiml Stanislav Škoda a začal ho podporovat. Koupil mu novou výbavu - boty na běhání, rukavice a zařadil jej do svého projektu „BOXEVENTS“. „Navíc mi zajistil tréninky u Filipa Miňovského. On, Marek Šimák, stejně jako třeba později Vasil Larionov mi dali strašně moc,“ přiznává.

Není se co divit, že na sebe nenechala čekat ani mezinárodní zkouška a ME juniorů v Dublinu. Táborskému se točila hlava štěstím. Cesta letadlem do nádherného hotelu, kolem hvězdy, co znal z internetu... Možná toho bylo až moc. Přišla porážka na body se soupeřem z Dánska a rychlý konec. „O dva roky později jsem ho zbil v hlavním zápase na jednom z galavečerů v Dánsku. On tam byl jako hvězda a já ho úplně přejel. Ten důležitý souboj na Evropě ale vyhrál on,“ krčí rameny.

Následoval i posun na mistrovství republiky dospělých. Byla to první republika mužů, kde startoval ještě jako junior. První zápas vyhrál vysoko na body, soupeř byl hodně špatný z toho, že ho zpráskal takhle mladý kluk. Pak překonal soka z Olomouce a byl ve finále. Senzace. „Tam proti mně stál Standa Stárek, který byl z našeho klubu. Pamatoval jsem si ho z doby, kdy jsem tam přišel a všichni mi ho ukazovali, jak trénuje a jak je dobrej. Boxoval extraligu, byl reprezentant a já se na něj chodil koukat na jeho zápasy a teď jsem stál proti němu, líčí a oči mu při tom září nadšením.

Byl nervózní, kdo by nebyl, když se postaví známému jménu. Po prvním kole finále vedl 9:3 a titul už nepustil. „V jednom roce jsem vyhrál republiku juniorů i chlapů. Tomu jsem nemohl uvěřit. Nikdy jsem moc nebrečel, ale tehdy jsem se rozbrečel štěstím,“ přiznává bez rozpaků.

Táborský vs ŠourTáborský vs Šour

První článek v magazínu

Musel si připadat jako ve snu. Jeho popularita letěla vzhůru. „Byl se mnou prvně rozhovor ve Fighters magazínu, v časopisu, který jsem si kupoval z kapesného a najednou jsem tam byl sám. Ve škole se o tom mluvilo, ředitel mi gratuloval. Tohle vítězství mělo obrovskou cenu, znamenalo pro mě hrozně moc,“ dušuje se.

Byla to jízda, nikdo netušil, kde se zastaví. Zdůrazňuje, jak moc si váží všech sponzorů. „Jedním z nich byl obchod Hayashi. „Tehdy jsem bydlel u maminky a tenhle obchod jsem měl dvě stanice metrem. Po škole, když jsem měl volno, jsem tam jezdil a díval jsem se tam na věci, co tam prodávají. A oni mi nabídli sponzoring. To jsem si užíval,“ přiznává Táborský. Doslova se vznášel v oblacích a posouval se v kariéře dál a dál.

Když chodil do páté třídy, tak napsal do školního dotazníku do kolonky, čeho by chtěl dosáhnout, že by si chtěl zaboxovat extraligu. A to se mu také splnilo. „Dařily se mi věci, o kterých jsem možná ani nesnil,“ přiznává. Seznamoval se s hvězdami a užíval si to. Stále ale tvrdě makal v tréninku. A přišla další senzace. Nominace na GP v Ústí nad Labem 2011. „To mě úplně dostalo, ještě rok před tím jsem tam seděl jako divák a teď jsem tam měl startovat. Já měl před tím turnajem horečku, ale bojovat na Grand Prix, to byl sen, tak jsem to zatajil a dostal jsem tam přes držku,“ vypálí.

Souboje s Hoškem

Postupně se posouval nejen v kariéře, ale také ve váhových kategoricíh. Úspěchy však stejně nebraly konce, takže nakonec má Táborský ve sbírce pět titulů mistra republiky. Hodně přitom vzpomíná třeba na souboje s Davidem Hoškem, s ním se svého času pral o místo v reprezentaci. „Máme bilanci 3:3, ale já vyhrával důležitější zápasy. Je to můj kamarád,“ vzpomíná. Stejně tak nemůže z hlavy dostat, jak se po letech postavil v ringu Giessmanovi, noční můře z doby boxerských začátků. „To přišlo na republice v roce 2013. V prvním kole jsem ho sestřelil a bylo to pro mě zadostiučinění, moc hezký vítězství,“ rozzáří se spokojeností, že si může v kolonce splněno odškrnout dlouho očekávaný cíl.

Táborský slaví výhru nad Šourem

Kdyby měl přidat příhodu z každého zajímavého mače, který mezi provazy absolvoval, mohl by zaplnit celý tenhle časopis. Ve vzpomínkách by určitě nezapomněl na zápas, který odboxoval v Lucerně. „To byl taky splněný životní sen. Tam přece boxovaly legendy. Vyhrál jsem tam v druhém kole. Nikdy na to nezapomenu,“ hlásí.

Když se ohlíží za aktivní kariérou, nemůže zapomenout, jak se ve váze 91+ pral o místo v národním týmu s Pavlem Šourem. Ve hře byly Evropské hry, malá sportovní olympiáda starého kontinentu. A on vyhecovanou bitvu vyhrál na body 3:0.

Evropské hry

Z cesty do Gruzie, kde bylo soustředění před Evropskými hrami, byl nadšený. Líbilo se mu pozitivní myšlení tamních lidí, kteří si i ve skromných podmínkách užívají života a jsou spokojení. „A hry byly v Ázerbájdžánu, to byl neskutečný zážitek. Všechno jsem si užíval. Jídelnu, která byla otevřená čtyřiadvacet hodin a byly tam hory jídla. Tam jsem ocenil posun do vyšší váhy. Kluci přijeli hladoví a já si dopřával, myslím, že mě chtěli zabít,“ vzpomíná s nadsázkou na Evropské hry. Užíval si komfortu ve všech směrech.

„Fascinovala mě třeba prádelna. Já se divil, jak nám můžou stačit dvě trička od českého týmu. Jenže tam stačilo dát věci a za dvě hodiny jste měl všechno vyprané a připravené. To bych chtěl mít doma,“ směje se. „Skvělý byl celý český tým, jak sportovci tak funkcionáři. Skvělá parta, všichni se navzájem podporovali a pomáhali. Byla tam úžasná atmosféra,“ přiznává. A zapomenout nemůže ani na reprezentantky s vysportovanými postavami. Po nadváze ani památky, zpevněné postavy, to byla nádhera. „Opticky jsem si to užil,“ dodává.

Táborský v Baku

Z hlavy nemůže vytlačit ani slavnostní zahájení. „Zpívala Lady Gaga, v kotli bylo asi sedmnáct tisíc lidí. Byla to nádhera, něco neskutečného. Při těch vzpomínkách mám husí kůži a moc bych to chtěl ještě jednou zažít, aspoň jako trenér. To bych také nemusel dodržovat životosprávu,“ hlásí v dobré náladě, i když po sportovní stránce mu turnaj nevyšel. Jen ho s odstupem mrzí, že se nevyfotil vedle borců, kteří jsou dnes olympijskými medailisty.

Kariéru aktivního boxera končí ve čtyřiadvaceti letech, ale mezi úspěchy má i vítězství na GP v Ústí nad Labem, když ve finále porazil soupeře z Ukrajiny. „Ve třinácti letech jsem si říkal, kdybych měl třeba jednou medaili z republiky, a povedlo se mi tohle? Své sny jsem mnohonásobně převýšil. Dokázal jsem víc, než v co jsem věřil,“ přiznává.

Bundesliga s Bigboardem

Táborský v Bundeslize

Zaboxoval si i bundesligu s pražským BigBoardem. „Spolupracoval jsem s Míťou Soukupem, to je výborný kouč. Sice jsme prohrávali, ale měli jsme výborný tým a prohrávali jsme těsně. Užívali jsme si to a Němci čuměli. Přitom šli do zápasů s úplně jinými rozpočty. My jsme měli za prohru tři tisíce, za vyhraný zápas šest tisíc korun. Já jednou porazil Němce, který i po porážce dostal čtyři tisíce eur,“ vykládá Táborský. „Myslím, že Němci poznali, že to s námi není sranda a je škoda, že se nepokračovalo dál.“

Úplně nadšený je z toho, že se chystá zápas mezi Evropou a Kubou. „To bude nejlepší box, jaký tady snad od roku 1989 byl. I když tam budu jako divák, tak to je ohromná událost a je skvělé, že budeme moci sledovat jejich přípravu,“ říká nadšeně. V každé chvíli cítíte, že v boxerské tělocvičně je jako doma. Tady cítí, že má jeho život smysl. Sice bude fungovat v budoucnu v trochu jiné roli než si přál, věřte ale tomu, že mašina pojede dál na sto procent.

AUTOR: MICHAL RENDAL

Nemáte povoleno vkládat komentáře.

Copyright © 2010-2017 Profiboxing.cz

Nahoru PC verze