Profiboxing.cz

Přepnout do PC verze

ÚHEL POHLEDU Jak může pocit zmaření snahy kvůli rozhodčím napravit Rocky

  • Napsal Antonín Vavrda

 Vavrda (v černém) vs. Cihelník / zdroj foto: Patrik Demo Vavrda (v černém) vs. Cihelník / zdroj foto: Patrik DemoPRAHA – Pravidelně vám po víkendu přinášíme komentář, který hodnotí poslední dění, či velký boxerský šlágr. Pro tento týden je tady menší změna. Snad si i tak následující řádky užijete.

DALŠÍ KOMENTÁŘE:

Není žádným tajemstvím, že vedle psaní o boxu, jsem se mu začal věnovat i aktivně. A to až tak, že jsem si už vyzkoušel pocity boxera v ringu. Byť na oblastní a amatérské úrovni.

Se zhruba rok a půl dlouhou přestávkou kvůli těžkému zranění kolene trénuji pod Danem Táborským v jeho klubu od října 2014. Ve dvaatřiceti letech ze mě žádný elitní boxer už určitě nebude, ale kvůli tomu to nedělám.

Box mám prostě rád, od dětství jsem dělal karate, poté s otcem prožíval český boom K-1, bojové sporty mě vždy táhly.

Chci jednoduše rozumět tomu, o čem píšu, chtěl bych boxu i touto cestou pomoct stejně jako mí kolegové Franta Prachař a minulý týden také Libor Kalous MMA. Proto jsem šel boxovat na Oblast, proto jsem si chtěl vyzkoušet bojovat na galavečeru.

A proto jsem minulé pondělí kývl svému kouči na zápas s Karlem Cihelníkem v rámci Manažerské extraligy boxu (MEB), tedy organizace tzv. „Bílých límečků“. Ta vznikla pro vyloženě nadšence z řad normálně pracujících lidí (původně především vysoce postavených manažerů), aby se také mohli mezi sebou poměřovat a zúročit své tréninkem nabyté dovednosti.

 Vavrda (v černém) vs. Cihelník / zdroj foto: Patrik Demo Vavrda (v černém) vs. Cihelník / zdroj foto: Patrik Demo

Navíc jak u nás, tak na britských ostrovech má celý tento projekt charitativní podtext. Chvályhodná záležitost, ale také důvod, proč jsem do MEBu vstoupit dlouho nechtěl. Prostě si myslím, že na box s takto pracovně vytíženými lidmi často po čtyřicítce, kdy už oni bojovat v amatérském (olympijském) ringu dle pravidel ani nemohou, mám ještě čas.

Cihelník, který v rámci MEBu odbouchal dvanáct duelů, je bývalým šampionem organizace v těžké váze, sbíral zkušenosti stejně jako já i na Oblastech, navíc je jen o tři roky starší, je jedním ze dvou lidí, proti kterým mi dávala moje případná účast smysl (tím druhým je současný šampion a vrstevník Josef Horáček).

Do duelu se mi ale takto narychlo tak jako tak příliš nechtělo, nebyl jsem na něj nastavený a připravený.

Nakonec jsem ale za tuto zkušenost rád. Proč?

Bylo to pro mě opět něco nového. Je obrovský rozdíl boxovat na Oblasti, kde vás drtivá většina lidí zná, vy pak před nimi nechcete vypadat jako hlupák a tak vás to semele, a bojovat na galavečeru, kde je osm stovek lidí, mezi kterými jsou buďto vaši kamarádi, nebo lidi, kteří nemají absolutně tušení, že se nějaký Antonín Vavrda kolem boxu pohybuje.

 Vavrda (v černém) vs. Cihelník / zdroj foto: Patrik Demo Vavrda (v černém) vs. Cihelník / zdroj foto: Patrik Demo

Akci jako takovou jsem si užíval. Při nástupu a poté na těch zhruba deset minut zápasu (i s vyhlášením) jsem si připadal jako hvězda. Vrcholový sportovec, kvůli kterému vedle dalších účastníků lidé zaplatili, aby jej viděli. Někoho to může svazovat, mě to naopak od trémy osvobodilo.

S Cihelníkem to byl těžký duel. Těžší, než jsem čekal, protože se na mě zjevně připravil. Boxoval dobře, nedělal to, co dříve, bojoval trochu jinak. A dobře.

Pokud má být vše v tomto textu popsané k něčemu, pak musím přiznat, že přímo po konci zápasu jsem nevěřil, že vyhraji. Byť jsem udělal maximum, co jsem v tu chvíli mohl, spokojený jsem nebyl, inkasoval jsem podle mě zbytečné údery, dělal moc chyb, dlouho vyčkával.

Bodoví také nakonec dali výhru soupeři.

Po zápase za mnou chodili známí i neznámí lidé, kteří mi do jednoho tvrdili, že jsem vyhrát měl. Jenže to je tak vždy, nechtěl jsem tomu přikládat význam, stejně to nic nezmění. Byl jsem na sebe dál naštvaný, pořád jsem si opakoval, že jsem to pokazil.

Ještě ten večer jsem ale viděl záznam a moje pocity se výrazně změnily.

Člověk na videu vidí i věci, které v ringu zakryjí další vlivy. Byť při hodnocení sama sebe jen těžko můžete být nezaujatí, můj pocit byl takový, že zápas ovládl boxer v červeném rohu (tedy já).

 Vavrda (v černém) vs. Cihelník / zdroj foto: Patrik Demo Vavrda (v černém) vs. Cihelník / zdroj foto: Patrik Demo

S těmi pocity jsem také usínal, o tom se mi také zdálo, s těmi jsem se také probudil. A s těmi požádal soupeře i MEB o odvetu. Nikoho neviním z čehokoliv nekalého, Karla Cihelníka už vůbec ne. S ohledem na mé vnitřní rozpoložení výše popsané by to bylo i pokrytecké.

Zároveň si říkám, že takovému duelu odveta sluší, a naopak proti ní nemůže nikdo říct ani půl slova.

Ty všechny negativní pocity uvnitř sebe, nejen z tohoto zápasu, ale celkově z posledních týdnů týkajících se české amatérské boxerské scény, chci přetavit pozitivním směrem – poctivě a pořádně se připravit na předem určený termín odvety a za stejných podmínek pod hlavičkou stejné organizace ze sebe vydat v polovině prosince maximum, zase se o něco posunout a ukázat co nejlepší výkon.

Úmyslně píšu toto nikoliv proto, že chci ukázat, kdo z nás dvou je lepší, a abych vyhrál. Byť ještě ve chvíli, kdy jsem odvetu chtěl, tak to byl ten hlavní hnací motor.

Motor, kvůli kterému jsem si ve spánku neodpočinul ani další dvě noci.

A motor, který zmizel ve chvíli, kdy jsem se v neděli podíval na film Rocky Balboa, poslední část ságy, ve které je legendární boxer sám také v ringu.

V tomto díle zatouží po návratu do ringu po počítačové simulaci, ve které porazí šampiona těžké váhy té doby (Masona Dixona). Na stará kolena a hluboko po padesátce se rozhodne ještě jednou vlézt do boxerského ringu.

Chce dokázat sám sobě, že na to má. Chce ze sebe vyhnat všechno negativní, co v sobě má. Vedle pocitu, že je starý a k ničemu, také smutek po zemřelé milované manželce Adrien.

 Vavrda (v černém) vs. Cihelník / zdroj foto: Patrik Demo Vavrda (v černém) vs. Cihelník / zdroj foto: Patrik Demo

Ještě jednou dře, aby pak původně plánovanou desetikolovou exhibici proměnil na parádní boxerské představení, ve kterém si on i Dixon musí sáhnout na samé dno svých schopností.

Aby po konci této bitvy ještě před vyhlášením výsledku duelu (prohraje těsně na body) odešel z ringu s hlavou hrdě vztyčenou a vychutnával si ovace bouřící arény kasina Mandalay Bay v Las Vegas.

O verdikt bodových mu totiž nešlo. Hodnocení tří lidí, kteří se těžko mohli vžít do toho, co vše prožil, co vše mezi šestnácti provazy nechal, mu bylo ukradené. Na jeho pocitu, že udělal maximum, zbavil se svých vnitřních démonů, jejich verdikt nemohl nic změnit.

Stejně chci vyjít z ringu ve velkém sále České národní banky v polovině prosince také já.

S pocitem, že jsem udělal vše, co jsem v tu danou chvíli mohl. Že jsem tam prodal všechnu tu dřinu, do které coby boxer (kickboxer, zápasník atd.) zatahujete všechny ty lidi kolem sebe, ve svém klubu i nejbližším okolí. Pak má všechna ta dřina smysl a může vás posunout zase o něco dál.

Rozhodně víc, než fakt, zda na konci zápasu zvednou rozhodčí ruku nad hlavu vám, nebo vašemu soupeři. Minimálně v našem případě, kdy se chceme boxem bavit, učit se a posouvat, kdy nám nejde o peníze naše či našich promotérů i sponzorů.

A kdo ví, možná i jim by podobný pohled někdy neškodil. Peníze, sláva a vítězství jsou skvělé, ale pomíjivé. Pocity, vzpomínky a hrdost nikoliv.

Copyright © 2010-2022 Profiboxing.cz

Nahoru PC verze